Patricie na rozdíl od "Obamamanie", kterou nahrála dohromady s Daliborem a Janem Cidlinskými, se nyní spolehla na poněkud progresivnějšího producenta Borise Carloffa. Jeho působení na albu je pochopitelně znát, ale zřejmě nejvíce v titulní písničce, k níž napsal hudbu. Stejně jako mi moc k srdci nepřirostlo jeho sólové album "The Escapist", ani "Iris" nepatří k mým oblíbeným. Jeho zvuk je takový, jako by ho někdo skládal na osmibitovém počítači. Skoro by se chtělo říct, že když už chtěl Carloff udělat s Patricií něco elektronického, mohl ji více přiblížit více k svému, o něco sofistikovanějšímu stylu. Na druhou stranu největším problémem Patricie je interakce s textem, který se jaksi nepovedl nafrázovat úplně ideálně, viz třeba "Homoideál". Ve chvíli, kdy si pustíte její anglicky nazpívaný singl "Life In Grey", je to hned výrazně lepší. Ovšem už s "Andělem" se vše láme a přicházejí výrazně lepší časy.

"Anděl" sice ještě nespadá do ranku těch vysloveně povedených písniček, protože její refrén moc neladí se zbytkem, nicméně sloky s velmi osobní zpovědí už jsou naopak téměř dokonalé. S nimi totiž začíná folkověji laděná část celé desky, která působí daleko přirozeněji. Zvlášť když se k ní připojí i humor, jako v následující "Komunistické". Příjemná a velmi chytlavá písnička, která se vám usadí v hlavě hned na první poslech, stejně jako "bobříci, které jsme dřív sbírali a které už jen holíme". Humor ji koneckonců s touto písničkou rozhodně neopouští. Ve "Škole krásy" si s trochou uštěpačnosti postěžuje na současné módní a kosmetické trendy a ve velmi vtipné reminiscenci českého rokenrolu "Ženy" sebekriticky líčí trápení s ženskými hormony. Napsat podobnou písničku chlap, bude mít pěkný průšvih.

Důležitým faktem je, že po zlomu s "Komunistickou" na desce nenajdete na nahrávce slabší melodii. A je úplně jedno, do jakého stylu ji Patrice a Boris Carloff zasadili. Vedle již zmíněných žánrů je to například i jazz, kalifornský folk, piano pop a nevzdávají se ani původního záměru lehké alternativy a elektroniky, příkladem čehož je i jedna z nejlepších písniček na desce "Lampa" - melodicky i textově dokonalá s elektronickými podkresy a bicími navozujícími až lehce hororovou náladu. Probouzí se a prosvětluje se s každým jejím refrénem, který může být lehkou poctou Marii Rottrové. Podobně působí například i lyrická "Nahá" začínající spíše ponuře, ale styl, jakým se rozvíjí, a melodický podklad založený na harfě, bicích a zvonkohře jí dává skoro pohádkovou atmosféru, i když mírně erbenovského ražení. Krásu těchto písniček ovšem objevíte, až když se deskou trošku proposloucháte. Patří k nim i akusticky laděná balada "Pospolu", mířící lehce na Evanescence. Jen za pomocí klavíru se v ní podařilo geniálně nakombinovat jednoduchost a vnitřní sílu opřenou opět o skvělý text.

Patricie zvolila název desky příhodně. Stejně jako duha hraje i ona všemi barvami a přidává i několik odstínů šedi, které ale při tomto počasí najdete na obloze také. Její pestrost spočívá v náladách, stylech, tématech a vlastně ve všem, čím se dají písničky charakterizovat. Patricie na "Iris" plně rozvinula svůj talent, především ten autorský, a i přes úvodní kritiku je zřejmé, že spolupráce s Borisem Carloffem jí rovněž prospěla. Až na pár výjimek totiž poskytla netradiční postupy, aranžmá a pohledy na folkově laděné skladby s tím, že někdy jde jen o detaily, někdy o výrazně odlišné směrování. Pokud tedy hledáte moderní pojetí folku fúzující s řadou dalších stylů, pak vám "Iris" rád doporučím k objevování.