Když se chlap svlíkne na pódiu, není to vždycky výhra. Když se nesvlíkne vůbec, tak v mnohých případech taky ne, pokud koncert stojí za houby. Biffy Clyro to udělali (ač s ohledem na výkon evidentně nemuseli) a hle - hned se chvástají přezdívkami polobozi apod. v titulcích. Pro někoho mohou být možná trochu moc hubení, ale zase jsou hezky počmáraní. Pete Doherty taky, což je v pořádku. Co ale v pořádku není, pokud jediné, co od boku pódia vidíte, je nápis "Baby Shambles" vlnící se na pomalu, ale jistě se rýsujících áčkách. Jenže holky ho stejně hltaly. Inu, charizmatu se člověk neubrání. Ale to jen tak na okraj.

Ač se to na první pohled možná nezdá, frontman Babyshambles je prototypem miláčka publika. Srdcem romantik, hlavou pankáč, životním stylem bohém a hudebně poeta. Jenže žádná z těchto charakteristik není přesná, pokud před ni nepřipojíme přívlastek sjetý. Bohužel. Ironií osudu je, že jeho věčná zduněnost mu přináší plody v podobě publicity a v určité míře i větší atraktivity jeho vystoupení. A vlastně i posiluje rokenrolovou revoltu, jejíž trend po špičkách odchází z tohoto světa. Babyshambles ho úspěšně resuscitují a nejnovější tvorba z kompaktu "Sequel To The Prequel" tomu dává za pravdu. Ale upřímně - kolik pozornosti by formace v kontextu hudební scény odkrajovala, kdyby svým chováním Pete tak často nepřipomínal, že zakázané ovoce chutná nejlépe?

Ano, Doherty ten večer takzvaně jel bomby. Tu první, nazálně podávanou, pravděpodobně už před koncertem, druhou někdy po "Fireman", kdy ho jeho několikátý ladný placák do publika stál námořnický nátělník, a pak spoustu menších. Rozhodně si ho ale nepleťte s primadonou - nynějším domovem Pařížan se posluchačům otevřel natolik, že by si s vyhrocenou nadsázkou kromě dopisů nebo plyšáků vzal snad i tikající bombu. Nejvíce ho ale pochopitelně zajímaly všemožné pokrývky hlav a samozřejmě klobouky, pro které má slabost. Chvílemi to v klubu vypadalo skoro jako na burze, kdy si Pete některé měkké (ne)dary ponechal na pódiu a zbylé hodil zpátky úplně opačným směrem, než odkud k němu připutovaly. Jako třeba vínové sako, ve kterém odehrál druhou polovinu koncertu a jehož majitel ho od té doby na sobě už nikdy neuvidí. Rituální oběti se holt nevracejí.

Ale i přesto, že měla ochranka na kraji pódia neustálou pohotovost vzhledem k frontmanově zvýšené euforii, našlo se v setu Babyshambles i mnoho sofistikovaných hudebních momentů. A to v zejména v klidnějších polohách, kdy hexhamský případ udržovala na místě kytara na krku. Při skladbách jako "Killamangiro" nebo "Albion" se totiž zřetelně vyrýsovaly všechny party koncertujícího pětičlenného tělesa a vystoupila na povrch jeho řemeslně precizní hra. Výbornou práci odvedl kytarista Mick Whitnall, který měl oproti ostatním členům patrnou výhodu - jeho sólíčka a vůbec nástroj se jako jediný pyšnil řádným nazvučením. Zvuk se jako tradičně sice po dvou třech skladbách zlepšil. Jeden z největších šlágrů produkce Babyshambles - "Delivery" - však kvůli huhlavému zpěvu zůstal uvězněn v pověstných nížinách outsiderovství úvodních písní.

A tak nejzpocenější tracky byly ty z debutu. Pokud to jen šlo, poslal Doherty svou kytaru obloučkem přes půl pódia do rukou asistenta a jal se zvědavcům ukázat, zač je toho rokenrol. A pořád umí. A asi je fuk, co za tím stojí. Když bouřlivák Pete před pěti lety ohlásil, že se stěhuje do Paříže jako součást drogové očisty (sehnat kvalitní matroš je tam prý pekelně těžké), veřejnost nejčastěji reagovala slovy jako "ten byl dobrej". Nedůvěra v absolutní detox nepřekvapuje a zpěvákovi to snad ani vadit nemůže - i po několika pokusech je stále závislý na heroinu a kokainu a sám se nechal slyšet, že ze zajetí fetu by ho vysvobodila leda ztráta ruky. Tvořit však schopný pořád je, což dokázal na letošním pokračování "Shotter's Nation". Uhlazenější písně nové desky naživo moc nefungovaly, ale s jednou zásadní výjimkou. Garážovka "Fireman" s bezmála dvouminutovou stopáží a nesmírně zábavnou Dohertyho dikcí zapůsobila v hodinovém setu jako nebezpečně silný životabudič.

Byť je Pete Doherty životní packal, revanšovat se umí. Vždyť zastihnout ho během pouhého půlroku hned dvakrát v Česku lze považovat téměř jistě za zázrak. A i když v červnu dokázal, že je to schopný solitér, mít partu v zádech má v jeho případě zkrátka větší grády. Ale jen on sám ví, co je pro něj nejlepší. "I am a fireman, I live in a Lisbon bus shelter, I am the fireman, Satan's little helper." Amen.