Konec roku se kvapem blíží a než začneme skutečně bilancovat, ohlížíme se za deskami, které rozpoutaly pořádný rozruch. Jednou z nich byla i retro paráda s titulkem "Random Access Memories" vždy dokonale maskované dvojice Daft Punk. Ti ji v těchto dnech vydávají znovu v rozšířeném vinylovém sběratelském boxu, v němž najdete nejenom hudební bonusy. Jakub Malar jí tehdy v hlavní recenzi udělil jednu z letošních desítek (tedy plný počet bodů), samozřejmě nešetřil chválou a v jejím závěru zkonstatoval: "Opravdu tady nejde o nic víc, než o radost z taneční hudby. Někteří možná budou remcat, že to není druhé "Discovery", ale za prvé není rok 2001 a za druhé oni stejně Daft Punk pořád dokážou znít jako Daft Punk." Pětice našich redaktorů se víceméně shodla, z počáteční vlny nadšení ale možná drobet vychladla a výsledné skóre se zastavilo na příjemných šestasedmdesáti procentech.

Hostem této makrorecenze je Kubatko, milovník mnoha druhů nejenom klubové muziky a přiznaný fanoušek Daft Punk. Jeho zatím posledním albem je "Krasohled", kdy v létě po krátké tvůrčí pauze vypustil do oběhu nový track "Aucklandia".

---

Radek Londin - Víc než pocta, víc než retro (9/10)
Vztah ke skupině: Už od dob vydání "Homework"...

Z králů tanečního futu-retra jsou králové retro-futura. Jakoby se jim stýskalo po časech pompézního, drahého a precizně naleštěného korporátního popu, kdy byl hudební byznys plný peněz a kdy se pirátilo maximálně tak kopírováním kazet. Po skvělé promo kampani přišlo při prvních posleších zklamání. Slyšel jsem Jacksona bez jeho božského projevu s chvílemi až otravnými vokodéry, řemeslně dokonalý prog a soft rock, prostě jakousi přehrocenou verzi minulosti - totální design, proti němuž hrají snad i Steely Dan syrově. Jestli byli Daft Punk dosud ironičtí, tak teď jsou ironičtí v ironii; obdivují žánrová klišé bez očividného nápovědného úšklebku. Abyste si užili jejich disco, musíte disco opravdu milovat. Jenže když se deska odpíchne skvostnou třetí měňavkovitou ódou "Giorgo By Moroder", drží se na orbitu až do konce a každý velikášský cheesy moment zapadá do konceptu. Přitom nejde o prostý výlet minulostí, ale vyváženou nadžánrovou skládanku s vlastním otiskem, které chybí snad jen účast aranžérského mága Quincyho Jonese, jehož však francouzští roboti svým způsobem přerostli. Že vedle sebe fungují Pharell Williams, Panda Bear a soundtrackové momenty jak z Trona, budiž důkazem totálního smyslu pro celek a potvrzení platnosti ošuntělého klišé, že dobrá hudba nezná žánry. A že už to není house? "This is fucking castle!"

Martin Spurný - Superheroes After All (8/10)
Vztah ke skupině: Mají mou nejvyšší náklonnost.

Na začátku stála jednoduchá zpráva. Potom už jen stačilo zásobovat hladové ovečky videošoty, které přicházely jakoby jen tak mimochodem. Vzhledem k tomu, že se nejedná o obyčejnou kapelu, ale o instituci jménem Daft Punk, stačilo takové promo na rozpoutání globálního šílenství. Co se týče jejich proklamovaného spasitelství, tajně jsem doufal, že se dočkám velkolepého završení toho, co jsme slyšeli na "Discovery"; pohádkově zasněný house s předpoklady, aby se každý song stal legendárním. Roboti provedli své spasitelství přesně naopak. Nejen, že se vyhnuli strojově přesným instrukcím a dali hudbě duši, ale nechali nahrávku působit spíše jako celek. Čistokrevných hitovek dostáváme opravdu pomálu. I když mají Dafts věhlas dostatečně velký na to, aby si pozvali na desku, koho chtějí, stejně nedopustili, aby jim jejich jednotnou vizi někdo narušil. Pharell Williams v obou hitech spíš jen tak přátelsky přikyvuje, Noah Lennox skvěle doplňuje zvuk hravostí sobě vlastní. Rozvláčnělá první polovina alba sice tahá za kratší konec, ale po strhujícím závěru s finální "Contact" stejně dostávám pocit, že celá jízda stála za to.

Dan Hájek - Donna by měla radost (7/10)
Vztah ke skupině: Se soundtrackem k filmu "Tron: Legacy" jsem je začal opět brát vážně.

Vždy jsem spíše vzhlížel k jejich začátkům, robotické "Human After All" bylo pro mě překvapivě převážně zklamáním. O to více jsem vyhlížel, s čím po zmíněném soundtracku pánové přijdou. Konceptuální stránka na "Random Access Memories" je na plný počet bodů, retro balancující na hranách disco a funky rytmů je idylická snová jízda, z které Donna Summer, coby oblíbená Moroderova múza, znovu shora jásá a vzpomíná na svá magická sedmdesátá léta. Variace na Chic v "Lose Yourself To Dance" má pořádné grády a zafunguje na každém večírku. Opačnou stranou mince je přemrštěná nálož materiálu, kterým nás tato dvojice chce za každou cenu bavit, všeho moc jaksi škodí. A prokousat se k mistrovským momentům v podobě "Touch", "Motherboard" nebo "Doin' It Right" s Panda Bear ubere nemalé množství naděje a často sklouzne do pouhé kulisy. Možná, kdyby na desce bylo více hudebních zvratů, jako právě v "Motherboard", výsledek by byl v jiné dimenzi. Takto po většinu doby zůstanete v oparu patrných a repetitivních fíglů Daft Punk, kteří si tímto plní svůj velký sen vzdát hold oblíbeným legendám.

Jaromír Koc - Retro podle mého gusta (7/10)
Vztah ke skupině: Maximální respekt, který započal již singlem "Around The World" a vlastně nikdy nepolevil.

Od dua Daft Punk jsem vlastně už žádnou desku nečekal a z jejich comebacku jsem měl vcelku strach. Guy-Manuel de Homem-Christo a Thomas Bangalter ale dokázali, že i po osmileté pauze ještě stále mají co říct a celou tu dobu odpočinku pečlivě sledovali, co je v hudbě in. Vždy jsem obdivoval jejich cit pro boogie-retro sound, a toho je na albu "Random Access Memories" opravdu požehnaně. V některých písních jsou Daft Punk sice na můj vkus až příliš vyklidnění a s troškou nadsázky připomínají své francouzské kolegy Air, ale díky fantastickým písním "Touch", "Lose Yourself To Dance" nebo aktuálnímu singlu "Doin' It Right" jim to snad i odpustím. Deska "Random Access Memories" je opravdu propracovaná do posledního detailu (či spíše tónu), což může být paradoxně ale i na škodu. Ne každý posluchač si totiž dokáže vychutnat šesti až devítiminutové písně a vnímat jejich pomalý rozjezd. Rozhodně tedy nejde o album na první poslech, možná na počátku některé písně i přeskočíte, ale stačí jim dát jednou šanci a bude to do budoucna jedna z mála desek, které budete chtít poslouchat od začátku do konce a nejlépe sami.

Petr Doupal - Excelentní momenty budí z nečekaného šlofíku (7/10)
Vztah ke skupině: Zbožňuji mnoho jejich skladeb, nikdy jsem je však neadoroval.

Prvních patnáct sekund alba je tak slibných! Oldschoolový nájezd se mohl změnit v šílenou elektronickou pecku, ale nakonec z toho vzejde jen r'n'b pohodovka. Nepustil jsem si Daft Punk k navození romantiky ani k usnutí, ke kterému jsem měl při prvním poslechu sakra blízko. V předchozí tvorbě Daftpunků najdeme plno pomalých, smyslných písní, to hlavní však vždy leželo v pařících electro skladbách. Ale takové je pouze nářezové vesmírné outro "Contact". Jinak jsou mezi příjemně houpavými ("Lose Yourself To Dance") až nudnými ("The Game Of Love" nebo "Within") songy a dvěma refrénově zajímavými popíky ("Instant Crush" a "Doin' It Right") akorát tři opravdu pozoruhodné písně. Úspěch dokonalé taneční pecky "Get Lucky" mluví sám za sebe, opravdovou virtuozitu ale najdeme v "Giorgio By Moroder" a "Touch". Není tam cítit až přílišná snaha o vytvoření mistrovského díla? Syntetizátorová i symfonická rocková hymna a multižánrová, emoční, lehce psychedelická horská dráha? Boží! Tleskáme a vkládáme si tyto tracky do stálého playlistu a na album "Random Access Memories" jako celek bohužel navždy zapomínáme.

---

Album: Daft Punk - Random Access Memories
Průměrné hodnocení: 7,6/10
Celkový čas: 74:24
Skladby: Give Life Back To Music, The Game Of Love, Giorgio By Moroder, Within, Instant Crush, Lose Yourself To Dance, Touch, Get Lucky, Beyond, Motherboard, Fragments Of Time, Doin' It Right, Contact