Každý poslouchá takovou hudbu, jakou si zaslouží. Někdo preferuje předžvýkaný polotovar elektronicky transportovaný bez sebemenší námahy do útrob, a to ještě na základě jakési masivní mediální masáže. S hudbou americké skupiny Dream Theater je to jinak - pánové jsou jednak excelentní muzikanti (je to patrné i z námi recenzovaného živého DVD "Metropolis 2000 - Scenes From New York") a pak svým posluchačům neservírují nic primitivního. Žádná dogmata a rychlá řešení, místo snadných odpovědí spíše otevřené otázky. Jejich skladby těžko snesou označení písničky a spíše k nim sedí termíny jako struktury, vrstvy, vazby. Nová deska se jmenuje "Šest stupňů vnitřní turbulence" a kompozice na ní se těžce postihují slovy.

Na ploše dvou CD se nachází více než půl druhé hodiny hudby, vnímavý posluchač bude mít dlouho co objevovat, album se hned tak neohraje a neomrzí. Pravda, vyžaduje naladění na jistou vlnu, vstřícnost směrem k bohaté paletě podnětů jak ve složité hudbě, tak v textech. Jak bývá u Dream Theater zvykem, texty jsou monotematické - tentokrát jsou jednotícím tématem alba lidská psýcha a duševní poruchy. Pro ilustraci se stačí podívat na názvy skladeb - "Skleněné vězení", "Slepá víra", "Nepochopený", "Válka v mé hlavě".

Často předhazované srovnání s Pink Floyd či vůbec s artrockem 70. let není zas tak od věci, i když přesah Dream Theater do tvrdého rocku je značný. Trochu bych se zdráhal použít slovo metal, byť hned v první skladbě "The Glass Prison" je slyšet Metallica jak vyšitá. Kupodivu se po pár posleších z těch sáhodlouhých propracovaných skladeb (vždyť celé druhé CD je titulní kompozice Six Degrees Of Inner Turbulence, rozdělená do osmi částí s předehrou a velkým finále a na prvním disku je pět tracků s celkovou stopáží přes 50 minut) vyloupnou i skoro hitové melodie, hovořím o "Misunderstood" nebo "Solitary Shell". Vypíchněme nejen mistrovské ovládání nástrojů (to musím opět zdůraznit - Portnoy, Petrucci, LaBrie, Myung a Rudess jsou fenomenální), ale i schopné skladatelství a bezchybná produkce.

"Six Degrees Of Inner Turbulence" je titulem pro náročné, nebojácné a chytré posluchače, co mají rádi promyšlenou tvrdší hudbu. Je důstojnou položkou plně v intencích dosavadní tvorby Dream Theater. Je staromódní vzhledem k soudobým digitálním trendům, protože spoléhá jen na sílu živého muzikantsví prezentovaného nadmíru vyspělými hudebníky. Což mne přivádí k myšlence, jestli se Dream Theater někdy pustí do křížku s elektronikou. Možná by to byla cesta v další evoluci kapely, těžko ovšem říci, jestli by o to kapela a fanoušci stáli.