Death jsou ve stejnojmenném žánru obrovskou ikonou. Kapela nejenže stála u zrodu smrtícího kovu, ale zároveň ho po dobu své existence neustále rozvíjela. Právě desky "Human", "Individual Thought Patterns" nebo "Symbolic" demonstrovaly, že i ten nejtvrdší metal se dá uchopit progresivnější formou a nabízí prostor pro ty nejvytříbenější hráčské výkony.

Mluvit v tomto případě o kapele je lehce zavádějící. Za vším totiž stál především geniální mozek mistra Chucka Schuldinera. (Bohu)žel, jak všichni víme, v tomto orgánu se krom skvělých hudebních nápadů zrodil také zhoubný nádor, který vydal do náruči smrti jejího věrného služebníka více než předčasně, v pouhých čtyřiatřiceti letech. O tom, že se z Chucka stala ikona, svědčil neuvěřitelný zástup černě oděných vlasatých individuí, mačkajících se v mlhavý nedělní večer před branou pražského Roxy. Poslechnout si Schuldinerovy skladby v podání jeho bývalých spoluhráčů přišlo více než šest stovek lidí, což je na revival velmi slušné. Většinu z nich tvořili pamětníci, zahlédnout však šlo i mladší ročníky, které neměly to štěstí, aby na pódiu zažily samotného mistra.

Schuldinerovo vizionářství v sále zavanulo hned při první kapele. Švýcarští valchaři DarkRise názorně předvedli, že v muzice bude vždy nejdůležitější nápad. Death metal v podání této sebranky totiž zněl neskutečně monotónně. Ač byly všechny nástroje poměrně čitelné, orientovat se v (naštěstí) krátkém setu, neřkuli v jednotlivých skladbách, představovalo nadlidský úkol. Nabídli řemeslně obstojně odvedenou práci, která však postrádá jakoukoliv přidanou hodnotu.

To následující komando Obscura si z Chuckovy filozofie vzalo výrazně více. Na scéně lze zaslechnout názory, že pokud by Death nadále fungovali, zněli by nyní právě jako partička z Mnichova. Názor nechť si udělá každý sám. Skutečností je, že v podání Obscura je žánr po instrumentální a kompoziční stránce dotažen téměř k dokonalosti. To platí alespoň o studiových nahrávkách. S živou formou to totiž bývá jako na houpačce, především u pana Kummerera. Jeho výkon například na letošním Brutal Assaultu byl doslova ostudný. Však se také Steffen pražskému publiku omlouval, že se v létě přespříliš oddal chuti českého piva.

Obscura se tentokrát zhostila svého úkolu poctivě. Šlapala jako dobře namazaný stroj, hudebníci s přehledem prezentovali své umění. Zvuk se rovněž nacházel na hodně slušné úrovni a dal skvěle vyniknout variabilní tvorbě kapely. Atmosféričtější pasáže a plochy střídaly rychlé kytarové prstolamy a neskutečně tvrdé blasty mistra Grossmanna, jehož dynamika je téměř bezkonkurenční. Zazněla i ukázka z připravované desky. Z ní lze vyčíst, že se pánové vydali směrem, který na minulé nahrávce naznačila skladba "A Transcedental Serenade". Pozitivní zprávou je také stav kytarového mága Chritiana Muenznera, jehož postižený prostředníček se od posledního dostaveníčka zdál výrazně pohyblivější. Přesto jsou v jeho sólech stále slyšet limity. Na druhou stranu odehrát dané party s chromým prstem na takovéto úrovni zaslouží hlubokou poklonu.

Za videoprojekce připomínající zesnulého mistra se na pódiu zjevili kumpáni, kteří Shuldinera doprovázeli na albu "Human". Místo frontmana zaujal jejich aktuální spoluhráč ze Cynic Max Phelps. Zkušená sestava Masvidal-DiGiorgio-Reinert se od prvních tónu popasovala se skladbami Death bez sebemenších obtíží. Jejich úsilí však podkopával ne zcela ideální zvuk. Především kytary nepříjemně řezaly, o křišťálové produkci Schuldinerových pozdějších studiovek nemohla být řeč. Tato vada na kráse však rozhodně nezkazila náladu celé řadě lidí, kteří si vzpomínku na smrt hodlali řádně užít. V kotli pod pódiem to s každým dalším hitem vřelo víc a víc. Objevily se i pokusy o stage diving, což se však nesetkalo s příliš velkým pochopením securitas a zřejmě ani hudebníků samotných.

Zazněl průřez všemi deskami Death. Výběr to byl reprezentativní, musel uspokojit jak vyznavače původních přímočařejších věcí, tak příznivce pozdější progrese. Chlapíci si svou jízdu na pódiu evidentně užívali, křepčící Masvidal ostře kontrastoval s přísným Phelpsem. O kontakt s lidmi se staral především harcovník DiGiorgio. Mimochodem, na světě snad není jiný basák, který by pravidelně měnil šestistrunný a třístrunný nástroj. Chuckovi vzdali holt i pánové z Obscura. Hanes Grossman si za bicími vystřihl "Crystal Mountain" a "Spirit Crusher". V druhé jmenované se mikrofonu a kytary ujal i Kummerer. Nutno dodat, že po vokální stránce nikterak neexceloval.

Více než hodinové vystoupení uplynulo jako voda. Chuck je mrtev, jeho muzika však nadále žije a z jeho odkazu čerpají jiní. Koncert Death To All splnil svůj účel a naplnil očekávání. Ti, kdo si přišli počíst v deathmeralové bibli, museli z Roxy odcházet spokojení.