Debut Lo Fidelity Allstars "How To Operate With A Blow Mind" je dodnes nedoceněné album. Objevilo se na vrcholu fantastické sezóny labelu Skint, v době, kdy Fatboy Slim byl král každé party od Londýna (ehm... Brightonu) až po Dolní Kotěhůlky a nad dalšími akvizicemi jako byli Bentley Rhythm Ace, Indian Rope Man, Req slintala kritika. Když k tomu připočteme úspěchy Chemical Brothers, Lionrock nebo Monkey Mafia, je jasné, že to, čemu se tehdy říkalo big beat - veselé breakbeaty, směšné samply a jednoduché chytlavé popěvky ("right here, right now") bylo aktuálním nejzajímavějším výhonkem klubové scény a hitem léta 1998. V big beatu se navíc střetávají vlivy funku a elektra, takže na koncertech si společně notovali raveři i rockeři. Obligátní žlutý smajlík na triku Fatboy Slima volal rozvernou mládež do drogových experimentů s extází.

"How To Operate With A Blow Mind" jakoby do katalogu Skintu té doby ani nepatří. Někde v sobě totiž obsahuje zárodky pádu celé scény a brzkého vystřízlivění. Jak o desce trefně poznamenal Simon Reynolds: "Když celou noc paříte, jako by to měla být poslední noc vašeho života, co pak může přijít ráno?" Přesně tato hudba! "How To Operate With A Blow Mind" bylo o drogové kocovině, o ranním motáku a pocitech prázdnoty. Temné tlumené beaty a nezvykle depresivní zvuky, pod nimiž byl podepsaný Albino Priest, hudební hlava LFA a do toho MC Wrekked Train, který celou desku provází svými vysoce abstraktními poetickými vizemi. Podle legendy prý všechny vokály natočil na diktafon za jedinou divokou noc cestou po Londýně. Hypnotická drogová vize "Vision Incision" skupinu zavedla až do Top 40 a nadšení anglických kritiků nezná mezí. Skupina se znovu vrhá na turné, jenže v době největšího zájmu o skupinu ji opouští Wrekked Train a o chvíli později i klávesista Matt Harvey. Skupina v turné pokračuje, dokonce se vydává do USA, kde po počátečních úspěších nakonec končí jako předkapela Limp Bizkit. V lednu 2000 pak pod jménem LFA vychází další díl mix série z prken Mekky big beatu "On The Floor At The Boutique", na němž Albino Priest míchá současný anglický breakbeat s dřevním funkem let sedmdesátých. Nová deska obměněných Lo Fidelity Allstars pak vychází v únoru 2002.

"Don’t Be Affraid Of Love" není deska milostných písní, jak by se mohlo zdát podle názvu, ale je o poznání veselejší než "How To Operate...". Vzato kolem a kolem, pokud máte rádi první desku, LFA byste na té nové asi vůbec nepoznali. Je to jako deska docela jiné skupiny. Samozřejmě, že citelně chybí Wrekked Train, jeho arogantní přednes byl poznávacím znakem skupiny a bez něj jsou LFA jen jednou z mnoha skupin podobného zrna. V úvodní "What You Want" vás sice znovu přivítají zběsilé smyčky a vokódované vokály, ale je to jen trik. "Musíš jít dál, musíš jít pořád dál," zpívá nový vokalista Martin Whiteman, jakoby si LFA vyřizovali účty se zmizelým podivínem i svou vlastní historií. Teprve s druhou písní "Deep Ellum" (s elektronickým producentem Jemie Lidellem za mikrofonem) deska opravdu začíná - hutná basová linka, těžkotonážní breakbeaty a odsekávané kytarové riffy (a navíc sampl Kool & The Gang) - uhodli jste správně - Lo Fidelity Allstars, verze 2002, totiž hrají všechno naživo a jsou pořádně funky! Nejlépe je to vidět, když se k nim v "On The Pier" připojí sám Bootsy Collins v meditativní náladě a nechá se omývat dechovými party. Možná se mýlím, ale spontánní tanečnost funku jim sedí nejlépe. Jenže nejen ním je dnešní reinkarnace LFA živa. "Lo Fi’s In Ibiza" je otřesný track s rovným beatem a diskotékově výrazným vokálem Lisy Millett. Po první desce jsem chválil Albino Priesta za inteligentní přístup k big beatu, po téhle úlitbě populárnímu tanečnímu letovisku beru všechno zpět. "Feel What I Feel" (znovu s vokódovanou Lisou Millett) by klidně mohl být další hit umělohmotného robota Cher. Retro-disco sice dnes letí (Daft Punk, Basement Jaxx, Felix Da Housecat), ale musí se umět. Ještě jinou tvář předvádí LFA v pomalých písních "Don’t Be Affraid Of Love" nebo "Just Enough", ty by mohly být soulovými pozdravy Princovi, kdyby jim nedošly nápady (a hlavně groove) už po prvních taktech. Skupina si z cest kromě Bootsyho přivezla i dalšího hosta - zpěváka Afghan Whigs Grega Dulliho, rozvláčné "Somebody Needs You" těžko může zachránit. Nejlepší pasáže alba ("On The Pier", "Deep Ellum") snesou srovnání s posledním albem Stereo MC’s nebo nahrávkami Bootsy Collinse v letech devadesátých.

Nejen, že chybí kvalitní materiál, deska navíc nezní ani příliš kompaktně. To, že skupině chybí stabilní vokalista, je citelný nedostatek, zůstávají tak odkázáni na pomoc hostů. Na první poslech vlastně ani nic nenaznačuje, že posloucháme desku jediné skupiny, klidně by to mohl být i výběr nějakého neznámého labelu. Pro skupinu, která se celou dobu snaží vystupovat jako jednolité hudební těleso (a ne obsluha počítače a groopies), je to dost průser. Po fenomenálním "How To Operate" je druhá deska vystřízlivěním. Znamená sice velký hudební posun od samplovacího šílenství k aktualizovanému funku, zároveň ale ztrátu jakékoliv výjimečnosti. Po propařené noci a ranní depresi asi nic lepšího přijít nemohlo.