We Are The City je prog-rocková kapela z kanadského Vancouveru a "Violent" její druhá deska. Deska, kterou byste při svým rozšiřování obzorů neměli minout. Tihle klučíci vás totiž za sedmatřicet minut surově znásilní, opakovaně, a vy to přitom pak budete chtít znovu.
9/10
We Are The City - Violent
Vydáno: 04.06.2013
Celkový čas: 36:52
Žánr: progressive rock
Skladby: Bottom Of The Lake, Legs Give Out, King David, Passing The Peace, Friends Hurt, I Am, Are You, 20 Ft. Up, Everything Changes, Baptism, Punch My Face
Vydavatel: Hidden Pony Records
Někdy stačí málo. Třeba minutové promo video k desce. Ten akord, ten zvuk, ten obraz. Odrovnávající.
Ta promo videa byla celkem dvě a byly v nich použity nejlepší momenty z druhé desky kanadské progresivně rockové kapely
We Are The City. Album "Violent" vyšlo už v červnu, ale funguje i v listopadu. Možná hlavně v listopadu. Je to neuvěřitelná deska neuvěřitelné kapely. Věřte. A to je jejím členům jen lehce přes dvacet.
We Are The City se dali dohromady v roce 2008, debut "In A Quiet World" vydali o rok později. Server Exclaim.ca skladby popsal jako
"hymnický, pianem poháněný rock podobný raným Coldplay" a označil nahrávku jako
"a minor succes", což je třeba brát jako lichotku. To přirovnání ke
Coldplay v případě "Violent" už použít nelze, ale tehdá se to kapele mohlo dost hodit. V roce 2010 kluci vyhráli Peak Performance, soutěž pořádanou vancouverským rádiem 102.7 The Peak, za odměnu dostali sto padesát tisíc dolarů a rok nato vydali EP "High School". Když člověk poslouchá jejich poslední počin, neubrání se dojmu, že ty peníze to rádio investovalo hodně dobře.
Novinku produkoval stejně jako v případě debutu Tom Dobrzanski z kapely The Zolas. Tu asi bude v Česku znát málokdo, takže tuhle informaci berte jako objektivní část recenze. Zbytek už bude hodně subjektivní. Jestli je totiž tohle ukázka současného prog rocku, tak tenhle žánr stojí sakra za to prozkoumat víc. WATC jsou mistři na překvapení - v okamžiku, kdy song začne, si nikdo nemůže být jistý, jak skončí. Ten
choráloidní refrén v "Baptism" a to téma z "Friends Hurt", které jsou použité ve zmíněných promo snímcích, budiž důkazy.
Divoké bicí, pak víření marimby a hymnický refrén, tak takhle deska začíná, písní "Bottom Of The Lake". Další "Legs Give Out" přidává pocit sklíčenosti. Ten ostatně provází celý sedmatřicetiminutový poslech. Výjimku tvoří asi jen "King David" a "I Am, Are You?", které, kdyby se do nich přikáplo trošku víc optimismu, by mohli nahrát klidně i třeba
Franz Ferdinand. Pianová "20 Ft. Up" může být zástupcem skladeb, které na debutu tolik připomínaly tu partičku
Chrise Martina, a to i přes ty demolující bicí. Ten tichý akord, který se dis-/harmonicky táhne závěrečnou smuténkou "Punch My Face", pak zas vrátí onen pocit sklíčenosti.
Jenže tahle sklíčenost je tak nějak zvláštně příjemná. Tu desku člověk může poslouchat pořád dokola a nikdy nemá dost. Je to totiž vlastně víc
art i víc
pop než celá nová
Lady Gaga, při vší úctě teda. A "Violent" zároveň dělá čest svému názvu. Posluchače znásilní. Nemilosrdně a hrubě. A opakovaně. A přitom všem budete chtít znovu. A víc. A zas. A budete se cítit sklíčeně. A zas to budete chtít znovu. A přestanete se vyznávat sami v sobě. Ale jednu z desek roku byste měli mít pořád při sobě. Protože nikdy nebudete vědět, kdy to na vás přijde.
"Pokud bychom hledali synonymum pro slovo 'violent', vybrali bychom 'intensive'," prohlásil zpěvák WATC Cayne McKenzie. Má pravdu ten chlapec.