Úvod téhle recenze bude dost osobní, takže koho nezajímají objektivní a subjektivní problémy šéfredaktora MusicServeru, nechť jej laskavě přeskočí a soustředí svou pozornost pouze na recenzi samotnou... Ona totiž druhá deska Monkey Business je takovým mým soukromým "kostlivcem ve skříni". Jak jste si asi povšimli z data vydání, recenze vychází téměř tři měsíce po tom, co se deska objevila na pultech, což je na našem serveru u podobně očekávaných nahrávek velmi ojedinělé. Důvodem ovšem není má lenost, ale skutečnost, že CD je vybaveno geniální ochranou Cactus Data Shield, díky které se nedá přehrát v počítači. Ne že bych se s podobně chráněnými cédéčky dříve nesetkal, štvou mě stále stejně, ale po třech posleších, kdy jsem věděl, že tahle deska rozhodně má na Album týdne a díky tomu, že jsem měl CD díky Sony Music / Bonton pár dnů před oficiálním vydáním, se mi prostě pokazil CD přehrávač. Ten je mimochodem v opravě dodnes a protože kvůli několika podobně chráněným cédéčkům rozhodně nehodlám vyhodit z okna svou poměrně dobře vybavenou zvukovou sestavu pro přehrávání v PC, čas pro naposlouchání CD a napsání recenze se stále prodlužoval. A věta na poslední stránce bookletu: "All the players are ready to play!" mi na tváři dokázala vykouzlit pouze ironický úsměv. Tolik tedy vysvětlení, proč na MusicServeru vychází recenze "Save The Robots" později, než i ve Vlastě a Květech, nemusím snad zdůrazňovat, že averze ke Cactusu u mně dostoupila té výše, že všechny kaktusy u nás doma skončily v popelnici...

Nejsem zrovna odborníkem na funk a ze všech jmen, které Roman Holý uvádí jako své oblíbence, mi něco více říkají jen George Clinton nebo James Brown. Proto je mi úplně jedno, jak moc Monkey Business tyto a mnoho dalších "vykrádají", protože hlavní jsou vždy písničky a háv, do jakého jsou zabaleny, může výsledný dojem jen vylepšit či naopak pokazit. A u MB's je podle mě dobrá písnička na prvním místě. Všech jedenáct obsažených skladeb tak nezapomíná na výraznou melodii a spoustu nápadů. K tomu ovšem musíte připočíst i vynikající zvuk, několik hostů a přehršel aranžérských fíglů, které vás přinutí poslouchat desku stále dokola a objevovat nové a nové zvuky.

Další velkou výhodou nahrávky je to, že ačkoli se na první poslech tváří, že se nese na stejné funkové vlně, v podstatě každá písnička zní úplně jinak. Hodně také dělá využití smyčcového orchestru, který je požit způsobem, jaký jsem nejen u české, ale pravděpodobně vůbec žádné kapely ještě neslyšel. Zatímco běžné využití tohoto tělesa znamená doprovodnou orchestraci po celou skladbu, MB's naprosto bez problémů nechají orchestr zahrát jen tu a tam pár not, a pak si opět vystačí bez něj. Hlasové kreace Matěje Rupperta a Tonyi Graves jsou také nepřeslechnutelné, a když se k nim tu a tam přidají hosté jako Dan Bárta, Hiram Bullock, Dr. Roberts a další, o vokální barevnost je postaráno. Chtě nechtě musím zmínit sólové číslo Tonyi "John Holmes Was My Platonic Lover", kde konečně naplno ukazuje, co v ní je. Kromě titulní "Save The Robots" a úžasné hitovky "Sensation" bych ještě rád vypíchl pro MB's dost netypickou "Atheism Is Not A Crime", která vyznívá jako z nějakého bombastického a přitom introvertního (já vím, že to nejde dost dobře dohromady...) filmového soundtracku. Snad jen závěrečná "All The Bitches" se vůbec netrefila do mého hudebního cítění.

 Je mi to až blbé, jak kapelu a jejich druhé album téměř jen chválím, ale když oni si to skutečně zaslouží. Na téhle desce není totiž téměř nic špatného nebo nepovedeného, což se přihodí opravdu málokdy. A jen málokterá nahrávka drží tak pohromadě jako právě tato.