Když v říjnu roku 1980 vyšlo album "Boy" neznámé irské skupiny U2, málokdo asi tušil, že se zrodila legenda, která bude hrát klíčovou roli v hudebním vývoji nadcházejících desetiletí a která ovlivní hned několik generací posluchačů. Redaktoři musicserveru vybrali z bohaté diskografie formace své oblíbené kousky.
© facebook interpreta Nebýt v roce 1976 nevinného inzerátu na školní nástěnce gymnázia Mount Temple v Dublinu,
Bono,
The Edge, Adam Clayton a Larry Mullen aka
U2 by 20. října 2013 neslavili Kristova léta svého debutu "Boy". Album počátkem osmdesátých let nastartovalo zájem o formaci, která svými texty, názory i nehudebními aktivitami chtěla v dobách své největší slávy změnit svět. I my na musicserveru nacházíme mezí skladbami slavného bandu mnoho oblíbenců a neváhali jsme je s vámi u příležitosti jubilea křesťansky založené skupiny sdílet.
Kite (2000)
Jdete s dětmi pouštět draka. Je nádherné podzimní odpoledne, trochu chladná, ale slunečná neděle. Chvíle, kvůli kterým stojí za to žít. Děti se smějí, je vám báječně. Najednou se v poryvu větru přetrhne provázek a drak se vám začne vzdalovat z dohledu. Ztratí se někde v dálce. Děti začnou plakat a chtějí jít domů, hrát videohry. Uvědomíte si, že jednou se vaše děti také ztratí z vašeho dohledu a někde zmizí. Uvědomíte si, že vaši rodiče jednou navždy opustí vás. A o tom je píseň "Kite", jedna z nejsmutnějších a také nejkrásnějších nahrávek
U2, jistě i díky tklivé Edgeově kytaře. Když si pustíte koncert "U2 Go Home: Live from Slane Castle", vidíte při "Kite" v detailním záběru slzy ve zpěvákových očích.
Bono píseň věnoval svému otci Bobu Hewsonovi, který měl den předtím pohřeb. (Pavel Parikrupa)
Ultraviolet (Light My Way) (1991)
U2 pro mě vždy byli a budou hlavně desky "Achtung Baby" a "Pop", k nimž jsem si vybudoval pevné
vazby. Prvně jmenovaná má však o trochu navrch a těžko vybírat jen ten jeden
nej song z ní. Paradoxně k tomu před pár lety pomohla vydaná cover-alternativa "(Ǎhk-to͝ong Bay-bi) Covered", kde si
The Killers vybrali úchvatnou "Ultraviolet (Light My Way)". Sice ji někteří fanoušci moc nemusí a berou variaci Brandona a spol. jako nejslabší na celém disku, ale oni jí vštěpili nemalý kus sebe a to mě na tom asi baví nejvíce. Původní verze začíná sférickou syntezátorovou předehrou (tu si coby sampl vypůjčila i
Enigma pro svou kompozici "The Eyes Of Truth"), na které navazuje jejich charismatický zvukový rukopis usměrněný producentskou dvojici Lanois/Eno.
Bono v textu neklame určitou náklonností k spirituálním tématům, kontexty si dohledá každý zcela vlastní. Škoda, že to nebyl i singl, zajímalo by mě, jak by dopadly remixy. (Dan Hájek)
Hold Me, Thrill Me, Kiss Me, Kill Me (1995)
Nikdy jsem neviděl celý film s Batmanam. Ani jsem nečetl komiks. To jde úplně mimo mne. Ale soundtrack k "Batman Forever" je super skvělá deska. A to z mnoha důvodů ("There Is A Light" od
Nicka Cavea, "Kiss From A Rose" od
Seala, "One Time Too Many" od
PJ Harvey). Hlavně ale díky "Hold Me, Thrill Me, Kiss Me, Kill Me"
U2. Kapely, o jejíž famóznosti není třeba psát. Miluju "Achtung Baby" a "Zooropu". Krásné kompaktní celky spjaté s dobou, v níž vznikaly, s atmosférou, co byla ve společnosti, ve vzduchu. A možná i proto jsem tak odvázán z "HMTMKMKM". Písničky, která se nedostala na "Zooropu" a mohla by být chápána jako most mezi oběma alby. Skvělými alby. Ještě že ji Batman pomohl na svět. Možná bych se na něj mohl někdy podívat. (Honza Průša)
Where The Streets Have No Name (1987)
Dnes již legendární kytarové arpeggio v třetím singlu z desky "The Joshua Tree" znamenalo pro jeho tvůrce
The Edge obrovský úspěch - jak hudebník později prozradil, měl první chvíli pocit, že vymyslel jeden z nejlepších kytarových partů a songů vůbec. Hrubé demo "Where The Streets Have No Name" vytvořil den před naplánovanou session s producentem
Brianem Enem a euforický zážitek z kaskádové výstavby písničky později The Edge nepřivodil pouze sobě, ale i mnoha nadšeným posluchačům. Svůj podíl na tom má i
Bono, který napsal text o náboženských a sociálních předsudcích založených na pouhé znalosti názvu ulice, ze které posuzovaný člověk pochází. Vlastní cestu ke stadiónovému vyvolávání nebes jsem našel skrze
Vanessu Carlton, která na své druhé album "Harmonium" zařadila nádherně gradující
klavírní cover této písničky. Obě verze přináší úplně jinou perspektivu, ale oběma se daří útočit na posluchače úplně stejnými zbraněmi - a to především eskalující atmosférou a uvěřitelnými emocemi. (Lukáš Boček)
One (1992)
Patřím k těm, pro které je "Achtung Baby" nejlepší deska, jakou kdy
U2 natočili. Její nejsilnější moment představuje "One", písnička o tom, co Bono vyjádřil slovem "disunity". Zatímco starší sestra "With Or Without You" je obtěžkána patosem a napětím (
"on a bed of nails she makes me wait") civilnější "One" znamená katarzi (
"I can't be holding on to what you got when all you've got is hurt"). K životu patří oboje, jen od toho druhého se ale člověk může odrazit dál. Po hudební stránce tady U2 zvládli balanc na přetenkém berlínském ledě a stvořili mýtus, bez kterého by nejen 90. léta byla o dost chudší. Mimochodem - "One" se podle všeho vyvinula z alternativ na bridge do "Mysterious Ways", a jak byla důležitá i pro skupinu, ukazuje dokument "From The Sky Down". (Václav Trávníček)
Wake Up Dead Man (1997)
U2 mě v časech mého dětství absolutně míjeli, zachytil jsem snad jen písničku "Pride (In The Name Of Love)", dokonce jsem ani netušil, že skvělá hitovka od
Pet Shop Boys "Where The Streets Have No Name" je v poněkud slabší verzi původně právě od irské formace... Pak ovšem přišel rok 1997 a album "Pop", pro mě naprosto nejzásadnější deska jejich diskografie. Zatímco se
Depeche Mode v té době na "Ultra" obrátili ke kytarám, Bono a spol. se naopak vrhli do vod elektroniky. Bavila mě představa všech těch rockerů, kterým zděšeně blikají oči při palbách jako "Discothèque" nebo "Mofo", nejvíc ve mně však zůstala závěrečná pomalá "Wake Up Dead Man". Čirá temnota, která snad ani nevidí světýlko na konci tunelu, kdy Bono prosí Ježíše, aby vstal z mrtvých a zachránil lidstvo, není písnička do koncertního bloku, ale právě tak na konec desky. (Honza Balušek)
With Or Without You (1987)
Pokud nejste velkým fanouškem
U2, máte jeden menší problém - irská formace zanechala na hudební scéně natolik výraznou stopu, že se její tvorbě stejně nikdy nevyhnete. Naštěstí mají
Bono a jeho parta v repertoáru i pár hitů, které mají šanci oslovit široké spektrum posluchačů - třeba "With Or Without You". Působivá balada v roce 1987 jako pilotní singl otevírala jejich pátou studiovku "The Joshua Tree", a to se přitom na desku ani nemusela dostat - kytarista
The Edge ji totiž v původní verzi považoval za příšernou. Díky nové úpravě se však zrodil jeden z nejzásadnějších love songů minulého století, který svou tesklivou, magickou atmosférou i mrazivě procítěným zpěvem Bona nepřestává bavit ani v roce 2013. A to k tomu, aby vás písnička strhla, ani nepotřebujete být zamilovaní nebo řešit, zda je vám lépe s ní (s ním) nebo bez ní (bez něj). (Josef Martínek).
Walk On (2000)
"Walk On" sice vznikla jako pocta barmské političce a držitelce Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij, která byla mnoho let držena v domácím vězení za své hlásání demokracie, nicméně domnívám se, že cena Grammy jí náleží spíš proto, že je to prostě proklatě dobře složená písnička. Nemusíte ani znát všechny okolnosti jejího zrodu, důležitější je, že se s ní za pomoci Bonova vypjatého vokálu, Edgeovy zvonivé kytary a hlavně srozumitelnému textu snadno ztotožníte. Témata opouštění starého pro nové a s tím spojené naděje, že vše bude nakonec lepší, jsou přece blízká každému z nás. A niterné polemizování o tom, které věci nechat za sebou a co si naopak odnést na další cestu životem jakbysmet. Není divu, že s ní nejdůležitější kapela posledních tří dekád uzavírá řadu svých bezkonkurenčních koncertů i náš článek. Co dodat závěrem? Je to prosté: Chcete-li poznat sílu hudby, poznejte
U2. (Jan Trávníček)
Jaké jsou vaše nejoblíbenější skladby
U2? Klidně se o ně s námi podělte v názorech.
