Probudit se a cítit se jako po zhýralém večírku, prosouložené noci nebo adrenalinovém zážitku. Tělo si snadno zvyká na příjemné zbytky únavy a myšlenky se jako bumerang vrací na místo činu. Výkon 65daysofstatic v klubu Roxy byl natolik senzuální, poslechově náročný a hlavně emotivní, že jeho setrvačnost rezonuje tělem ještě dnes. Vzpomínka na ten bezchybný zvukový kabaret, ty čtyři plus jedno dýchající maskulinum mučící ve své němosti nástroje v rukou, až se z nich kouří, je neskutečně vzrušující. Stejně jako dnes vědět, že tenhle koncert se přiřadí na toplist vystoupení roku 2013 u nás.

Zřejmé je také to, že nikdo nemohl nic namítat vůči tomu, že na takovou salvu neokysličené sonické tsunami nebyl upozorněn. Vysoké nároky na sofistikovaný příběh melodií splňovali už předskokani sleepmakeswaves. Večerní pásmo tudíž startovalo nikoliv ze škály průměru, jejíž horní hranici většina hostů nepřeleze, nýbrž velice solidního lehkého nadprůměru. Poněkud nevýhodná strategie headlinera, který si klasické post-rockery pro své turné po Evropě a Británii sám vybral. Tohle tak trochu mačo rozhodnutí ale ocení a ocenili posluchači. Roxy se již v polovině jejich kytarově epického setu začalo ztrácet ve výparech člověčiny rozptýlené v celé své hustotě po klubu. Moudrým výběrem hosta si 65 zajistili minimum otrávených smajlíků, na rozdíl od WWW a křtu "Atomové včely", jejichž volba dýdžejského entreé pomohla znásobit maximálně tak výdělek na baru.

To entreé 65dos bylo razantní. Přesné, mocné a jedinečné. Do prudce emotivního vlaku se smělo nastoupit jen teď a tady před zacyklenou klavírní mikroetudou "Piano Fights". Čtveřice se vyhoupla na pódium a nanejvýš symbolické nadechnutí se v tu chvíli řeklo vše: příštích osmdesát minut vám napoví, jak citový život žijete.

Bičovat obecenstvo k projevům emocí začali Britové nekompromisně od začátku. Do čela setlistu umístili v pozici obráceného trojúhelníku agresivní elektronické trio "Piano Fights"-"Crash Tactics"-"Dance Dance Dance" s jeho zvířecí breakbeatovou i techno neurvalostí. Dychtivým pohledem přitom sledovalo reakce návštěvníků - nezvyklým vytrvalým přímým očním kontaktem naháněli 65 tak trochu hrůzu a fascinovali jím zároveň. Připočteme-li k tomu vysoké pódium klubu, jednoduše geniální práci světel (a v závěru laserových ploch) a neuvěřitelně precizní zvuk nechávající vyniknout všechny kytarové a basové vrstvy, nevyhnutelným výsledkem rovnice je publikum na kolenou.

Co může trochu zarazit, je sled singlů, který pro úterní večer ostrované zvolili. Po pěti letech koncertní pomlky v Česku (v roce 2008 předskakovali The Cure), kdy jejich setlist sestával převážně z čistších post-rockových gradaček prvních tří alb, nyní matematičtí mistři obsluhovali v první třetině výhradně krabičky a knoflíky a starali se, aby z reprobeden lezla masivní taneční extáze. Jasně, svému účelu by lépe posloužila blíže středu koncertního setu s již rozcvičenými 65kids. Bez tak strhujícího, silného nástupu by se ale rockeři nestali otroky nejvyšší pozornosti, kterou je zatížili dobře vychovaní posluchači.

Ti byli totiž pravděpodobně zainteresováni jednak mnohopatrovým kytarovým noisem, jednak počítáním dob ke správně rytmickému pokyvování hlavou. Pokud lze putování rajskou zvukovou krajinou rozdělit na období syntetického poznávání (pronikání do elektronikou namočených alb "We Were Exploding Anyway" a "Wild Light") a post-rockového znovuobjevování (starší tvorba), pak alfou omegou naživo interpretované tvorby byl math-rock. Dvojice novopečených skladeb "Unmake The Wild Light" a "Taipei" svými zvláštně pokroucenými náladami v odstínech "Kid A" Radiohead posílily nervozitu před pompézním výstupem na vrchol s vítěznou hymnou "Radio Protector". Němé tváře vyřkly svůj poslední soud před instrumentální apokalypsou.

Druhá samostatná koncertní zastávka 65daysofstatic v České republice sebrala poslední argumenty těm, co jejich post-rockovou tvorbu zaměňují s filmovým soundtrackem. Jakkoli naplňuje požadavky epičnosti, nic se nevyrovná pohledu na čtyři svalovce ochočené emocemi, kterak se ze svých hudebních nástrojů snaží teď a tady vykřesat to nejlepší. Jen škoda toho smutného procitnutí s vědomím, že se chodidla opravdu pevně dotýkají země...