Max Martin přišel na svět jako Karl Martin Sandberg 26. února 1971 a vyrostl na předměstí Stockholmu. Jeho otec střežil ulice švédské metropole jako policista a matka se svou pedagogickou činností snažila z místních dětí vychovat další Alfredy Nobely. Sandbergovi milovali hudbu, nicméně nikdo z rodiny nevyčníval jako nějak výjimečně nadaný hudebník a nevybočoval ani malý Karl, který si později nechá říkat Martin: nebouchal vařečkami do hrnců ani neprohrabával struny tenisové rakety, jak často praví zidealizované skazky o hudebních osobnostech.

První, co si Max Martin ze svého vztahu s hudbou pamatuje, byl moment, kdy si nepozorovaně půjčil od svého staršího bratra kazety Kiss a aniž by to byl tušil, jeho osud byl zpečetěn a probudila se v něm vášeň ke zpěvu. Během svého hledání sebe sama se naučil hrát nejprve na lesní roh, poté na kytaru, baskytaru a bicí, což mu poskytlo muzikantský základ, který rozvíjí dodnes a skromně dodává: "Pořád se mám co učit."

Jeho středoškolská a raná dospělá léta byla poznamenán adorací tvrdé hudby, dlouhých vlasů a působením v rockové partě It's Alive, kde Martin (tehdy si říkal Martin White) zpíval a hrál na kytaru, avšak navzdory jeho image drsného chlapíka skrýval jedno velké tajemství: lásku k popu. Jednoho dne se na celkem obyčejnou kapelu usmálo přeci jen štěstí a na základě demonahrávky s ní podepsalo smlouvu na nahrání alba studio Cheiron ve Stockholmu, jemuž tehdy šéfoval uznávaný skladatel, producent a DJ Denniz Pop - muž zodpovědný za úspěch Ace of Base. Album bylo na světě, ale ambice kapely zhatily nízké prodeje i kritika; pro Martina to znamenalo poslední kapku a svoje spoluhráče opustil. Psal se rok 1992 a Karla Martina Sandberga definitivně pohltil the world of pop.

Tehdy jedenadvacetiletý mladík toužil proniknout do tajů popové produkce, poznat, jak pop vzniká, jak funguje a jak se vyvíjí. Ve správnou chvíli do jeho života zasáhl ten samý Denniz Pop. Zpočátku Martinovi nedůvěřoval a ten jen bedlivě sledoval Dennizovu práci. "Vůbec jsem neměl potuchy o tom, co producent dělá. Dva roky jsem prostě seděl na zadku a díval se, jak pracuje a snažil se pochopit, co který čudlík dělá." Denniz Martina zaučoval a postupně mu poskytoval větší prostor, dokud se z nich o tři roky později nestala dokonale sehraná dvojice. Mimoto vymyslel Pop pro Martina i nové umělecké jméno: Max Martin. Prý se to lehce pamatovalo a dobře znělo.

V roce 1995 se na Cheiron opět obrátil management skupiny Ace of Base, aby jim napsal a zprodukoval druhé album, "The Bridge". Právě během práce na desce, ze které pochází i pravděpodobně největší hit skupiny "Beautiful Life", se Martin konečně odvážil odhalit svůj veškerý potenciál. Od té chvíle začal skládat a produkovat na plný úvazek.

V témže roce obdrželo studio Cheiron nabídku od zámořského labelu Jive ohledně nového boy bandu, kterých bylo podle Martina "v té době na scéně bezpočet - a my do toho vůbec neměli chuť jít". Po tlacích ze strany Jive duo Pop/Martin nakonec svolilo a pro skupinu zprodukovali eponymní album "Backstreet Boys". Jenže to dopadlo přesně tak, jak prorokoval Martin - album ani žádné singly z něj se v USA neujalo, zato se nové skupiny chytlo překvapivě Německo a odtud se pak mánie postupně rozšířila do celé Evropy.
Idylu dokonalé spolupráce narušila tragédie. Teprve pětatřicetiletý Denniz náhle vážně onemocněl a po krátkém boji zemřel v roce 1998 na rakovinu. Pro hudební veřejnost to byl šok a obrovsky trpěl i Max Martin, který měl v Dennizovi svého učitele, kolegu a kamaráda. Řekl si, že smutek zažene tvrdou prací. A ta přinesla ovoce: Cheiron začalo dostávat nabídky od 'N Sync, Celine Dion, s návrhem smlouvy přispěchali Backstreet Boys a tehdy se také ve studiu poprvé objevil šanon se jménem "Britney Spears".

Během těchto prosperujících let se Martin setkal s dalším produkčním nadšencem, Rami Yacoubem. Švédský producentský mág totiž nemůže pracovat sám a vždy ho zajímá názor ostatních. Složka "Britney Spears" se postupně začínala plnit a v konečném výsledku z ní vzešlo debutové album mississipské rodačky Britney Spears titulované "...Baby One More Time". Desce se neuvěřitelně dařilo a Martin už začal chápat, o čem přesně pop je: "Došlo mi, že pokud se lidem prvních pět vteřin songu nelíbí, pak je to špatný song. Pak to rádio přepnou. V songu "...Baby One More Time" je právě těch prvních pět vteřin osudových. A proto slyšíte tak důraznou klavírní linku, něco jako da-dum-dum. Je to element, na kterém celá ta písnička stojí."

Mezitím Backstreet Boys stále snili o dobytí své rodné země, USA, a za svého generála si bez dlouhého rozmýšlení zvolili opět malého švédského metaláka. Jejich výběr se beze zbytku vyplatil. Druhé album kluků ze zadní ulice "Millenium" se stalo nejprodávanější deskou roku 1999 a Martinovi to vyneslo nejprestižnější skladatelské ocenění od organizace ASCAP (American Society of Composers, Authors and Publishers). Tutéž cenu třímal v rukou i rok nato, když výrazně přispěl ke stvoření druhého alba Britney "Oops!... I Did It Again", další řadovky Backstreet Boys "Black&Blue" a také spolupracoval na hitu "It's My Life" Bon Joviho.
Mnozí byli po tomto šťastném období zaskočeni, když Martinovo studio Cheiron oznámilo na prahu nového milénia ukončení činnosti.

Maratone - tak se jmenovala nová hudební společnost založená spolu s Ramim. Firma se hned dala s chutí do práce a první, co stěny nového studia uslyšely, bylo třetí album Britney Spears jednoduše nazvané "Britney". Překvapivě, Max Martin získává znovu cenu ASCAP právě za tuto desku.

Po "Britney" nastalo zdánlivé ticho, kdy se značně rozrostlý tým Maratone zabýval především novými technologiemi. Martin si v této tiché době osvojil pro sebe nejvhodnější skladatelskou techniku: žádné nástroje. Melodii, rytmus a aranže si nahrává svým hlasem do diktafonu. Pak jen přijde do studia, týden až měsíc song zpracovává a nahrává a dílo je hotovo.

Tým Maratone se také vyrovnával se změnou: teen-pop ustupoval dosti razantně do pozadí a pop jako takový začal vsávat prvky z rocku ("What You Waiting For?") a hip-hopu ("Crazy In Love") a stále více se do podvědomí dostávala i urban kultura ("Hey Ya!"). Pro Martina to znamenalo vymyslet strategii, jak jít efektivně s dobou a jako jedna z prvních to na sobě vyzkoušela Kelly Clarkson."Když skládám pro nějakého umělce song, snažím se pochopit, co přesně by mu sedlo. Seženu si nějaké záznamy vystoupení, podívám se, jak pracuje s hlasem, jak působí celkově a podle toho se pak tu skladbu snažím zkonstruovat." A tak Dr. Luke a Max Martin udělali z Kelly rockovou dračici.

Martin se stal známou a uznávanou personou v hudební branži, ovšem veřejnost se toho od něj zřejmě nikdy příliš nedozví. Neposkytuje rozhovory, nefotí se, nemá žádné skandály. Dokonce v tak malém městě jako je Stockholm se ho nepodařilo žurnalistům ani jednou načapat jak nakupuje rohlíky - tak dokonale se maskuje. Averze vůči médiím u něj byla patrná už od začátku, ale dnes se nemůže vymlouvat na špatnou angličtinu jako dříve. Když už mluví, tak jedině o hudbě. Do ostatních věcí mu prý nic není. Na otázku, čím by chtěl být, kdyby nebyl hudebníkem, s úsměvem odpověděl: profesionálním hráčem videoher.

Bylo by více než podezřelé, kdybys se na Maxe Martina za téměř dvě desetiletí nesnesla nějaká ta kritika. Někteří jedinci ho považují za stroj/továrnu na pop v souvislosti s jeho chrlením jednoho rádobyhitu za druhým. Další si všímají, že začíná vykrádat sám sebe a písně jsou si dost podobné (ostatně posuďte sami). Nutno dodat, že příznivci Martina brání svého miláčka se stejnou vervou a celkem logicky oponují, že to je jeho osobitý styl. Rovněž si uvědomme, v jaké době žijeme. Trh je hudbou přesycen, konkurence závratným tempem roste a nelegální stahování způsobuje umělcům záchvaty migrény. Je důležité mít v repertoáru známé písničky, čímž přilákáte diváky na koncerty. A pokud interpret není z nějakého důvodu schopen přijít s hitem z vlastní hlavy, právě od toho jsou tu skladatelé typu Maxe Martina. Šestnáct hitů number one svědčí o tom, že zkušený seveřan úspěšnou písničku napsat umí, a tak tedy: proč se neobrátit zrovna na něj, když potřebujeme do diskografie pořádnou vzpruhu?

Max Martin posledních let - to je ještě pořád tichý chlapík, který v klidu shrabává skladatelská ocenění (to poslední je opět ASCAP z loňského roku), nedávno přezval medaili od švédského krále za významný kulturní přínos a mimo jiné si pořídil i luxusní obydlí v srdci Beverly Hills, aby měl blíž ke všem svým klientům. Hudba - ta zůstává jeho největší láskou, životním posláním a milovanou prací. On je jednou z příčin, proč Švédsko figuruje na předních místech v exportu hudby a on je ten chlapík, jehož písničky slyšíte každý den ze všech stran, akorát nevíte, že za nimi stojí jeho práce. Práce Maxe Martina, stroje na pop.

A co vy a tvorba Maxe? Svěřte se nám v komentářích, jak na vás jeho hudba působí a můžete prozradit, které jeho písničky máte nejraději.