Během čtrnáctileté kariéry britského dua Goldfrapp jsme si zvykli na to, že toto těleso rádo převléká kabáty. Činili tak vždycky s lehkostí a přirozeností sobě vlastní a loňský výběr "Singles" jenom potvrdil fakt, že ať už se vydají jakýmkoliv směrem, je to zážitek. Je ale také pravda, že díky svému všestrannému přístupu k hudbě a častým obratům v tvorbě si málokdy na svou stranu dokázali získat kritiku, a to i přes nesporný talent a také úžasnou schopnost psát hity. Nyní jako by se konečně chtěli postavit a ukázat všem prostředníček, neboť novinka "Tales Of Us" je ukazuje v artové poloze, proti níž je i "Felt Mountain" mainstreamovou zábavou. K debutu má ale rozhodně svou intimní náladou nejblíž. Na singly se tentokrát vůbec nehraje.

K "Tale Of Us" je nutno přistupovat jako k ambicioznímu projektu. Někde na počátku se můžete přenést na procházku kolem kalného potůčku, kde vám vážky bzučí u ucha, a jak se po špičkách procházíte po jeho okraji, rozvíří se kolem vás zářivé barvy a všude kolem najednou sviští kouzelné bytosti. Pryč je diskotékové skotačení z "Head First", to nyní střídá donkichotská fantazie. Sklíčené vyprávění o válce, o neúspěšném románku, halucinace, vraždy, zrada a folklór, to jsou jen některá z témat příběhů, které ačkoliv se v devíti případech dotýkají konkrétních osob (výjimkou je skladba "Stranger") se především odehrávají v hlavě Alison Goldfrapp. Ta v nich odkrývá své nejniternější obavy.

Díky unikátnímu přístupu, kdy cílem tentokrát bylo vytvořit celistvé dílo, které by co do struktury skladeb drželo od začátku do konce, lze "Tales Of Us" označit za zatím nejkompaktnější nahrávku v jejich kariéře. Jednotlivé skladby spojuje jak nálada, tak i instrumentace, v níž šla tentokrát elektronika stranou a vystřídaly ji orchestrální aranže se smyčci, jemným pianem a kytarou. Nástroje ale stejně pouze vytvářejí podklad pro Alison - jako vypravěčka stojí po celou dobu se svým vokálem v popředí. Celé to působí, jako by se duo při nahrávání inspirovalo ranými deskami Scotta Walkera.

Desku otevírá "Jo", jež zní jak "Battle Of Evermore" od Led Zeppelin, kterou zpívá jedna z válečných vdov zmíněné války, zatímco se všechna ta hrůza a smutek promítá do jejího projevu. "Thea", pojednávající o vražedném cizoložníkovi, je jeden z těch mála momentů, kdy dojde na elektroniku, ale i tato temná houseová kompozice vyloženě nevyčnívá ze zbytku alba. Příběh "Laurel" o hollywodské zradě v sobě má něco lynchovského a kradmou či pozvolnou intimitu současné Kate Bush. Prostor dostává i záhadná "Drew", první oficiální singlovka, která postupně vygraduje z jemného kytarového vybrnkávání do neuvěřitelně nádherné orchestrace, která by měla Willu Gregorymu získat nejednu nabídku na soundtrack k filmu.

Jakkoliv je "Tales Of Us" silným dílem, má pár slabin. Tou hlavní je celkově chladná, temná, neklidná atmosféra a bližší zaposlouchání se může být celkem vyčerpávající (i když pořád mnohem světlejší než trojka Portishead). S každým poslechem sice roste, ale chce to trpělivost - při nesoustředěném poslechu má nahrávka tendenci splývat do hypnotizující zvukové palety v níž stěží vynikne jediný moment . Nahrávka vyvolává pocit, že i přes všechno to krásné kolem Goldfrapp přišli s albem, které možná bude v jejich kariéře k těm více ceněným, ale také k těm, ke kterým se fanoušci budou nejméně vracet.