Krátce po půl osmé (Akropolis patří k oněm nešťastným kulturním zařízením, kde se musí striktně končit v nekřesťanských 22:00) zahajovali na postu předkapely domácí OTK, kteří na poslední chvíli nahradili původně avizované Point, jimž onemocněl bubeník. A nutno říct, že se svého úkolu zhostili na výtečnou. V poslední době se na pódiích ukazují sporadicky, a tak si to evidentně užívali - z leadera Ondřeje Ježka radost vyzařovala až do prvních řad. Jejich kombinace nářezové kytary se zvuky kláves, akordeonu či trubky, podpořená dynamickou a nápaditou rytmikou, na mě zafungovala i tentokrát. Z repertoáru vybrali spíše skladby jednak ověřené a jednak agresivnější a plné zpětných vazeb, nezapomněli samozřejmě na dvě největší ozdoby posledního období, "Klan" a "Kometa". Sklidili příznivý ohlas a docela mě natěšili na jejich nové album, které prý je už ze dvou třetin natočeno.

Samotní manchesterští The Fall jsou to, čemu se říkává "kultovní legenda". A platí to i dnes, kdy jsou někteří schopni za kult označit i takovou záležitost, jako je muzikál "Krysař". Nástup měli trochu rozpačitý a nebo jsem se jen musel na ně "přepnout". Zatímco OTK mají své skladby protknuté spoustou neslyšených zvuků, proměn , zvratů a ukrytých melodií, The Fall jsou naopak až surově přímočaří a mnohem hudebně jednodušší. Po úvodním intru doplnil baskytaristu, bubeníka a kytaristu ledabylý, ke svému okolí ostentativně flegmatický a znuděně vyhlížející Mark E. Smith. Jeho hlasový projev bych si třikrát rozmyslel označit za zpěv - své slogany spíše vyštěkával či deklamoval. Nepatřím ke znalcům kapely, ostatně kdo to o sobě může u seskupení, které má na svém kontě několik desítek alb s čistým svědomím říci - ale tenhle koncert byl o nějakém běžném "přehrávání hitů" až asi v úplně poslední řadě. Většina skladeb byla postavena na dominantních, jednoduchých figurách, opakovaných monotónně dokola s postupnou gradací, čímž často kapela dosahovala až hypnotického efektu. Milovníci kytarových sól by si například nesmlsli, nejenom, že je kytarista téměř opomíjel a vedle různých vyhrávek často jen drhnul hrubě zkreslené akordy, ale ač byla kapela v nejzákladnějším triu, mnohé písně tvořily pouhé dva až tři akordy. A to vše nekompromisně nahlas. Osobně mě dostávaly nejvíc skladby, ve kterých v některých pasážích baskytarista hrál pravou rukou na svůj nástroj a levou obsluhoval ječivé klávesy. Uhranuté a fascinované pohledy posluchačů okolo mě a pohupování se do rytmu dokazovaly, že jsem nebyl sám, koho energie vyzařovaná z pódia zcela vtáhla a pohltila.

Že v Čechách, kde panuje častý (a dle mého zcestný) názor, že bez nadprůměrných instrumentálních schopností muzikantů hudba "nemá brikule"(abych citoval zpěváka jisté domácí populární skupiny), nemá podobná hudba, jakou předvedli The Fall nejenom na růžích ustláno, ale ani dostatečné posluchačské zázemí, svědčila skutečnost, že naprostou většinu publika, které sál zaplnilo více než slušně, tvořili cizinci. Alespoň mohu-li soudit podle na baru frekventované angličtiny. Domácími návštěvníky byli pak především muzikanti z nejrůznějších alternativních kapel, ale i lidé, kteří se už dávno pohybují v jiných hudebních oblastech (namátkou bych jmenoval Davida Urbana z taneční agentury D Smack U či Borka Holečka z agentury Rachot, zaměřené poslední dobou výhradně na world music), a přesto si nenechali ujít možnost nechat se unést kouzlem charismatu stárnoucího Marka E. Smithe. Jsem rád, že jsem tam byl.

The Fall, Palác Akropolis, Praha, 19.2.2002