Tak trochu zapomenutým počinem se stala nová živá nahrávka Alicii Keys. Záznam z loňského koncertu pro hudební televizi VH1 se nepodíval ani do první stovky americké albové hitparády. Kupující zřejmě neví, o co přicházejí. Novinka je totiž dost možná tím nejlepším, co kdy zpěvačka vydala.
Alicia Keys už za dvanáct let na hudební scéně dokázala velké věci. Ve dvaatřiceti letech se může pochlubit čtrnácti cenami Grammy nebo pěti alby na prvním místě americké hitparády. Natočila celou řadu hitů, které ani po mnoha posleších nepřestanou bavit. Bezkonkurenčně nejsilněji však její skladby vyznějí, když se s nimi sama posadí za klavír nebo si stoupne za klávesy a předvede je v komorním prostředí. Tak jako to udělala na červnovém DVD
"VH1 Storytellers".
Celá akce se uskutečnila v listopadu loňského roku pod dohledem kamer VH1 v intimním prostoru v New Yorku. Alicia poskládala jedenáctipísňový setlist ze svých největších hitů a přihodila pár méně známějších, jemnějších skladeb. Na "VH1 Storytellers" vás zpěvačka míchající pestrou směsici R&B, soulu a popu uhrane již úvodní baladou "No One" a pozornost udrží celou téměř hodinovou stopáž. Prim hraje její jedinečný hlas, z něhož čiší jedna emoce za druhou. Právě v intimním prostředí vyzní jeho krása naplno.
Přestože se celý
živák nese v poklidnějším tempu, nechybí mu potřebná energie. Rodačka z New Yorku dokáže posluchače strhnout nejen svým nakřáplým vokálem, ale také úžasnou pokorou, lidskostí a přirozeností, jakou se prezentuje. A přesně takový pocit máte i z jejích písní, obzvláště pokud je svlékne do naha a zazpívá unplugged. Vidět to je například u hitu "Girl On Fire" z loňské
stejnojmenné desky. Ten skvěle fungoval coby rádiový singl ve spolupráci s
Nicki Minaj, ještě lépe však působí bez excentrické rapperky a v komornějším pojetí, kdy divákovi běhá mráz po zádech. Podobný efekt však způsobí většina z předvedených kousků, silnou dávkou emocí přináší zejména gradující balada "Brand New Me" z posledního řadového počinu.
Čokoládová hvězda však není doma jen ve vysokých polohách, její emotivní vokál skvěle vynikne i v těch nižších, důkazem budiž téměř šeptané sloky singlově zatím nevydané skladby "Not Even The King", které stojí zejména na nepřehlédnutelném a nepřeslechnutelném charizmatu americké hudebnice.
Jak už to tak u koncertních záznamů často bývá, působivé okamžiky přináší zejména nejslavnější velehity. Ty z repertoáru Alicii Keys se kromě chytlavých tónů mohou pochlubit i mimořádně kvalitním propracováním, emotivním vyzněním i citem, s nímž je soulpopová diva interpretuje. Na koncertní novince dojme zejména balada "If I Ain't Got You", která ostatně například vedle již jednou zmíněné "No One" patří mezi to úplně nejlepší, co kdy zpěvačka natočila. O síle akustického podání hymny New Yorku "Empire State Of Mind" asi netřeba zdlouhavě psát, čistě klavírní verze bez
Jay-Zho se totiž stala před lety natolik populární, že byla vydána jako plnohodnotný singl.
V záplavě spíše pomalejších skladeb přijde vhod i malé zrychlení v podobě zdařilého songu "New Day", jenž disponuje úderným beatem i výborně
zašpiněnou barvou hlasu, se kterou jej umělkyně podává.
"VH1 Storytellers" ale není jen záznamem koncertu. Kromě živého hraní a zpívání totiž Alicia mezi skladbami vypráví také mnoho zajímavých historek ze svého osobního života.
"Každá píseň na tomto záznamu má svůj příběh," vysvětluje umělkyně. Možná by však bývalo nahrávce prospělo, kdyby doprovodné povídání bylo zařazeno spíše jako bonusový materiál. Mnohdy několikaminutové proslovy mezi songy totiž zpomalují spád celého, jinak téměř bezchybného
živáku.
Přestože už Alicia Keys v posledních letech nepatří mezi nejvíce sledované zpěvačky planety, stále si v obrovské ženské světové konkurenci udržuje své pevné místo na výsluní. Nepotřebuje k tomu být denně vidět na titulkách novin či časopisů ani nemusí kolem své osoby vyvolávat mediální humbuk všude, kde se objeví. Pěvecký um, přesvědčivou schopnost živé interpretace, emocionální vyzrálost i charizma by jí však mnohé megahvězdy pop music mohly jen závidět. Její nejnovější koncertní deska je vlastně stejné jako ona sama – moc se o ní nemluví, ale kdo jí ochutná, jen tak z jeho srdce nezmizí.