Už potřetí se pod širým nebem představilo kultovní britské trio Depeche Mode svým oddaným českým fanouškům a ani tentokrát nezklamalo, byť samozřejmě přibývající křížky v občankách pánů nelze ignorovat. Ale zatímco na Martinu Goreovi jde jeho věk poznat, Dave Gahan se svým přirozeným showmanstvím a energií vzpírá přirozenému plynutí času našich životů (ostatně, hrobníkovi už, jak známo, jednou z lopaty utekl).

Předkapelu v podobě CHVRCHES jsem nakonec bohužel nestihl, nicméně samotní hlavní aktéři pro nás měli nachystanou vydatnou dvouapůlhodinovou hudební porci, a tak leckdo šetřil síly až na jejich set. Vše vypuklo ve tři čtvrtě na osm a nutno dodat, že poměrně ospalý úvod nevyzníval do dalších desítek minut zrovna povzbudivě. Pánové se ve svých letech samozřejmě trošku déle dostávají do provozní teploty, stejně tak fanoušci s výhledem délky koncertu nebudou skotačit už od prvních minut. Vše bylo navíc doplněno ne úplně ideálním zvukem, brzkým startem ještě za silného slunečního světla a především i otvírákem v podobě nevýrazného úvodního komba z poslední desky "Delta Machine".

Ta nejen podle mě patří rozhodně mezi ty horší počiny v diskografii kapely (viz. naše makrorecenze) a podle všeho se do koncertního setlistu k další řadovce nedostane ani jeden kousek z ní (tak jako aktuálně ve vztahu k desce "Sounds Of The Universe"). Některé skladby z ní ale byly obdařeny klasicky skvělým corbijnovským černobílým vizuálem, tvořícím v podstatě nový videoklip. Zmiňme v této souvislosti především temným tribálním bubnováním poháněnou atmosférickou pecku "Should Be Higher" a první singl "Heaven", kde vizuální doprovod umělecky překonal oficiální videoklip k písni.

V globále však novinky ne úplně obstály v porovnání s letitými peckami, které se navíc nezřídka dočkaly koncertního provedení ze svých remixových verzí. V tomto směru vynikla především v nakažlivém boogie rytmu s živou baskytarou odehraná "A Pain That I'm Used To". Potěšila i "Higher Love" v sólovém pěveckém podání Martina Gorea, který byl následně odměněn publikem vřelým přáním a domluvenými transparenty k jeho aktuálním narozeninám.

Depeche Mode v Praze předvedli standardně maximálně profesionální výkon po stránce hudební i doplňkových prezentací, byť ty mi u předcházejícího "Tour Of The Universe" přišly po umělecké stránce daleko inspirativnější.

Co se týče setlistu, samozřejmě každý by ho poskládal úplně jinak, to podstatné ale zaznělo a hlavně při nejslavnějším kombu "Enjoy The Silence/Personal Jesus", kterým vrcholil fotbalovou terminologií základní hrací čas, bych vám opravdu přál být uprostřed rozezpívané a roztančené plochy. Takový zážitek nepokazí ani tradičně pochybná organizace s jedním stánkem na občerstvení pro celý stadion a jedním východem/vchodem na ploše, z čehož rovněž tradičně plynula řada nepříjemných tlačenic. Depešáciale i tak opět potěšili nejen své skalní, byť už se od nich nějakého zásadního alba nejspíš nedočkáme.

Přesto si dovedu koncertní show v podobné formě představit ještě třeba i za deset let, kdy by se už na tyto legendy mohla vydat celá rodina v sestavě prarodiče-rodiče-potomci. Kapela by tak vychovala tři generace věrných fandů a považte, kolik skupin v hudební historii tohle o sobě může říct.