Tom Jones, zkušený showman z Walesu, má za sebou poměrně úspěšnou kariéru mistra popu a zábavy. Více než dík autorským opusům jej z éteru můžeme poznat podle poměrně autenticky přehrávaných hitovek z nemálo širokého rozpětí, od disca, přes rock'n'roll, R&B, soulu, až po ten nejsériovější pop. Pohlédnete-li na jeho diskografii, všemi možnými reloady reloadů, bestofkami, edicemi hitů a duetů, legendárními kolekcemi, love songy, baladami, živáky, golden hity etc. se to jen hemží. Proč ne. Pokud na něj nebudeme nasazovat kritéria, se kterými by obstál vedle skutečných muzikantů, nezbývá než uznat, že je dokonale fungující figurkou, která se úspěšně pohybuje v jakémsi metašoubyznysu, kde oprašuje a znovu leští už dávno zaprášené a těží z už dávno vytěženého.

DVD s názvem "Classic R'n'B & Funk" právě vychází vedle dalších reedic "40 Smash Hits" a "35 Classic Ballads". Jak je vidno, stylově či žánrově nemá umělec žádné problémy se sebeumístěním. Recenzovaný titul je nakonec s největší pravděpodobností jen sestřihem mnohem delšího "písňového pásma", z jehož zbytků by mohly být další dvě výběrové desky nakrásně sestaveny. V ryze "televizním" prostředí, jaké známe z ostřílených zábavných pořadů typu "Možná přijde i kouzelník" či "Ein Kessel Buntes" s uměle naklíčovaným umělohmotně reagujícím publikem, s několikaúrovňovým pódiem se schody a patry pro muzikanty, po kterých se rády procházejí i hvězdy našeho šoubyznysu, s tanečnicemi, anonymními hudebníky a hlavně s velkým Tomem v tolika převlecích, kolik písní secvičil... a přeci je docela přirozený a hity, kterými se probírá ("Proud Mary", "Honky Tonk Women", "Hot Legs", "We Can Work It Out", "I Need Your Lovin'"...) si s přizvanými hvězdami (Tina Turner, Isaac Hayes, Chaka Khan) a kankánovými tanečnicemi užívá.

Kdyby se snad nahrávka sama nedusila v tunách naneseného makeupu a nečíšelo z ní odbyté, technicky neprofesionální (alespoň s jednotnou hlasitostní úrovní jednotlivých skladeb si technici dát práci mohli, o neuvěřitelně necitlivé práci televizních inženýrů-střihačů v závěrečném mixu "The Finale" ani nemluvě), rychlovykvašené zázemí, rádo by se řeklo - budiž, kéž by takhle mohl vypadat alespoň standardní produkt hudebního průmyslu.