Loňské léto jsme ji u nás více poznali díky ostravským Colours, Zaz se toho večera stala rázem zdejším miláčkem. Necelý rok poté tu máme její druhé album "Recto Verso", které je bezvýhradně stvořeno přesně na míru zaběhlých formulí a zbytečně moc zbroušeno popovými mantinely. Hitů je však k mání habaděj.
7/10
Zaz - Recto Verso
Skladby: On Ira, Comme Ci, Comme Ça, Gamine, T'attends Quoi, La Lessive, J'ai Tant Escamoté, Déterre, Toujours, Si Je Perds, Si, Oublie Loulou, Cette Journée, Nous Debout, La Lune
Vydáno: 13.05.2013
Celkový čas: 41:04
Vydavatel: Sony Music
Břemeno spojené s druhou deskou, která má přijít po promakaném debutu, je s čím dál větším časovým odstupem složitější udolat. Chybou lávky je i skutečnost nechat si do toho příliš mluvit od vašich nejbližších rádců. Tímto strništěm si evidentně prošla i
Zaz, kdy návaznost na její velmi povedený start pod prostým názvem "Zaz" trvala téměř přesně tři roky (u nás deska vyšla až s ročním zpožděním). Kdo ji viděl loni na
Colours Of Ostrava, musel uznat, že podlehnout její muzikálnosti a živelnosti je snadné a značně nakažlivé. "Rectu Versu" po tom všem i tak něco zásadního chybí - samo o sobě je to povedené album, v kterém funguje ono rozpoznatelné
kouzlo, ale tak přímý zásah se tentokráte bohužel nekoná.
Mezi notovými partiturami a texty se drobet vytratila ona lehkost a neoblomný hudební střet šansonu, jazzu, folku a ryze francouzské nonšalantnosti. To, co hmatatelně zabíralo na plné obrátky na
"ZAZ", zde jaksi jede na půl plynu, jako by tady byl snad i nějaký nehmatatelný psychický blok, přemrštěná snaha naplno držet krok a nic zuby nehty nepokazit. "Recto Verso" na první poslech působí spíše jako kompromis, upevnění určité jistoty, kdy se nic raději neměnilo a vsadilo se na vše osvědčené. Už uvedení "On Ira" odhalilo tuto
krutou pravdu, kdy je nejedna skladba snadno zaměnitelná se svým
obrazcem ze zmíněného debutu. V paletě výsledné hudební produkce někdo zbytečně moc sahal po popových linkách a šarmantní Zaz příliš sevřel do mnohem užšího prostoru mainstreamu, celkem nesmyslně.
Přesně v tomto asi i tkví onen zádrhel první poloviny "Recto Verso", kdy se ve velkém hledá ona nespoutanost, živel uvnitř křehké Isabelle Geffroy. Stylová rozvernost se totiž probouzí pomalejším tempem a ono pokukování zpátky je batožina napěchovaná závažími přítěží, přičemž k jejímu uzvednutí je potřeba vydat mnohem více sil. Příjemnou změnou, nikterak ale logicky nečekanou, jsou silné balady (zejména dvojice "Si Je Perds" a "Si"), do kterých Zaz potřebovala svým způsobem
dorůst. Půvabná rošťárna "Oublie Loulou", skvěle uchopená hitovka "Nous Debout" nebo podmanivá melancholie "La Lune" jsou přesně ty momenty, které nemusely přijít až skoro v závěru. Naplno totiž rozvíjejí její charisma a v tomto duchu byla laděna ona očekávání, která, jak již bylo řečeno, nebyla úplně vyslyšena.
Zaz s námi rozehrála partii v Scrabble a hraje férově bez zbytečných záludností. Jenže ona rafinovanost dělala z prvotiny "ZAZ" onu neohratelnou krásku, kdy jste se chtěli vrátit a prožít si další šansonový sen v malebných uličkách Paříže. Na "Rectu Versu" je ale toto kouzlo skryto pod nános popových šminek, sázky na jistotu, a i když je tu nemalá hromada hitů, ve výsledku za svým emocemi nabitým předchůdcem přeci jen pokulhává, škoda.