Jméno Martina Kratochvíla budete jistě znát z dávnějších dob fungování blues-jazz-rockové kapely Jazz Q. Američana Tony Ackermana potkal v té dávné době docela náhodou a jak se zdá, další společná cesta jim byla osudnou. Alespoň to, co spolu natočili na konci minulého tisíciletí, tomu napovídá a poslech aktuální bilanční desky "Duolog" tak představuje velmi příjemný posluchačský zážitek.
8/10
Martin Kratochvíl, Tony Ackerman - Duolog
Celkový čas: 55:51 + 54:15
Skladby: CD1: Spiknutí, S námi to dokážete, Báryšnja, Paloma, Zlaté časy, Margherita, Sambira, Gogi Gogi, West Coast Lookout, Stará moudrost, Toledo, Falcon Flight / CD2: Duologue, Negotiation, Whose Blues, Chit-Chat, Exchange
Vydavatel: Sony Music / Bonton
"Je to už sedmnáct let, co jsme vám s Martinem poprvé zahráli v jednom zakouřeném malostranském klubu v samotném srdci Prahy...," začíná svůj vzpomínkový sleevnote k Duologu
"jeden z mála Američanů, kterým tu tehdy povolili dlouhodobý pobyt," Tony
Ackerman. Nenásilnou cestou v něm pronikáme zpět do atmosféry hluboké normalizace, ve které se americký postgraduální student novodobé české hudby s kytarou a
"středoevropský klávesista vyznávající šlapající, výbušný jazzrock," setkali docela náhodně. Text bookletu je, stejně jako čistě instrumentální album, laděný příjemně, "pohodově", bezkonfliktně, přesto za jeho řádky (potažmo řádky notových linek písní) je cítit ohromná dávka zkušenosti, sofistikované práce a současně obrovské nadšení a přetrvávající chuť do objevování nového a zúročování naučeného. Nahrávka, která vznikla na přelomu tisíciletí, je v tomto ohledu krásným zbilancováním dosavadní spolupráce těchto pánů.
Základ dvojalba "Duolog" tvoří první disk, regulerní studiová nahrávka "regulerních" písní, celkem dvanáct, poslechově ne příliš náročných, každopádně příjemných a nekýčovitých skladeb mezi čtyřmi a pěti minutami. Ke klišé postupům barových pianistů a kytaristů se nikdy nedostávají úplně, ačkoli se často potácejí na tenké hranici ještě "chytrého pop-jazzu" a kulisové hudby do čekáren - jako například "Báryšnja", "Zlaté časy" (posílené ještě o libé perkuse Imrama Musy Zangiho), případně "Gogi, Gogi", která by mohla figurovat v čítankovém modelu hudby k večerníčku. Když vedle nich ale zazní takřka scofieldovská "Paloma", nebo skladba na prvním disku nejdelší a mistrně prokomponovaná - "Toledo", případně pomalejší písně, které příjemně obohacuje táhlá baskytara Pavla J. Ryby ("Margherita" se dík tomu dá zařadit jako jedna z nejvíce snivých), podezření o jednoduché práci na načechrané vyplňující hudbě se rychle a rádo ztrácí.
Definitivní důkaz o vyzrálosti a serióznosti Kratochvíla s Ackermanem představuje druhý disk "otevřeného improvizovaného dialogu", ve kterém jsou naopak náznaky standardních a posluchačsky vděčných postupů důsledně vypouštěny. Jedná se o pravé, esenciální, ničím nepřikrášlované jádro, archetyp toho, co mezi Kratochvílovým piánem a Ackermanovou kytarou spolehlivě problýskává. Disk zaplňují pouze čtyři časově velmi roztáhlé tracky, které byly vybrány z nepřipravovaného denního pobytu v Kratochvílově studiu
"někdy v polovině devadesátých let". Místy posluchač až může nabýt zvláštního dojmu, že odposlouchává čísi soukromou a ryze osobní konverzaci, ve které všemu nerozumí a snad ani rozumět nechce. Nakonec i v poznámce k dvojkompletu se
Ackerman svěřuje s původními rozpaky, jestli nahrávku vůbec zveřejňovat a přiznává, že se jedná o
"záležitost, která se týká jen nás dvou".
Balíček "Duologu" je v celkovém dojmu velmi povedeným kompletem, první disk bez druhého, stejně jako druhý bez prvého, by o samotě vyzněl jistě docela jinak. Moment, kdy můžeme porovnat práci, se kterou člověk vystupuje navenek s tím, co dělá skutečně pro sebe, je sám o sobě vzácný a v případě, kdy se tyto dvě sféry doplňují a podporují, představuje i harmonický zážitek pro vnějšího pozorovatele. Kéž by takovým testem mohlo procházet více umělců.