Skandinávský pop, kterého jsi součástí, má podle mě ohromnou jiskru. Co myslíš, že jejím zdrojem? Co ji definuje?

Vím, co máš na mysli. Podle mě za tím vším stojí skutečnost, že každoročně prožíváme devět hodně tmavých a studených měsíců, takže nás to určitě nějak musí ovlivnit. Kdybychom to tu měli jako v Los Angeles, asi bychom jen hráli plážový volejbal a natáčeli veselé písničky. Podmínky jsou tu ale úplně jiné. A především naše uvažování je jiné. Člověk se tomu musí přizpůsobit. A navíc jsou všude lesy, to taky dělá svoje. Zkrátka jedna velká nordická melancholie.

Do toho ta vaše vysoká míra sebevražd.

(smích) Přesně. Na druhou stranu, a to je zajímavé, sníme nejvíce cukrovinek na světě.

Myslíš, že je tam nějaká souvislost?

Ani nevím. My zkrátka to sladké potřebujeme. Zajímavý kontrast. Depresi přeměníme v krásnou hudbu a pak to zajíme gumovými medvídky. (smích)

Co mimochodem říkáš na Prahu?

Popravdě jsem z ní ještě moc neviděla. Měla jsem přijet den před koncertem, ale to nakonec nevyšlo, takže mě objevování krásy vašeho hlavního města ještě čeká. Z toho, co sem viděla, jsem byla unešená. Hodně jsem slyšela o tom, jak nádherné město Praha je, takže se těším, až uvidím víc.

Na cestě sem jsi na svůj Facebook dala fotku, jak ve své dodávce cvičíš jógu. Děláš to během turné často?

Jo, dost! Mám ráda i bikram jogu, ale na tu není v našem autě dost teplo. Naštěstí. (smích) Ale je fajn, že máme v autě tolik místa. Přece jen jízda z Bruselu trvala sedm hodin, takže jsem ráda, za každou trochu pohybu.

A co dalšího na cestách ještě děláš?

Hodně poslouchám muziku. Třeba si hodně pouštíme nové desku od The Knife a Nicka Cavea. A taky posloucháme i nové Depeche Mode, ale popravdě...

Není nic moc, co?

Přesně. Na první poslech jsem byla hodně zklamaná, je takové moc chladné a bez duše, ale snažím se té desce dát více prostoru a nesoudit jí po několika málo posleších. Někdy se mi sice stane, že si řeknu: "Tak tohle je hrůza!" a pak se tomu albu více věnuju a nakonec zjistím, že je to skvělá deska. A takové počiny mám vůbec nejradši. Hrozně se mi líbí i Scott Walker. Ten dělá muziku, kterou mohu poslouchat desetkrát, stokrát, tisíckrát a furt mě moc baví. Třeba u jeho alba "Tilt" jsem si stále říkala: "Je tohle ještě vůbec hudba?" Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Hodně mě ovlivnil. Vždycky mě pak napadá, že pop je hrozně úzký styl, že třeba to, co hrajou v rádiu, je stále to samé, úzce vymezené.

A přece - jelikož tvoje hudba má základ v popu, chtěla bys, aby ji rádia hrála?

Jo! Určitě, mám ten pocit ráda, když slyším svou písničku z rádia. Na druhou stranu je třeba říct, že mojí misí není být novou rádiovou hvězdou. Mám pocit, že má tvorba bude vždycky někde na okraji, něco, o čem si dramaturgové budou říkat: "Měli bychom tohle zahrát nebo už to sem nepatří?" A přesně tady chci být, to je ta pravá zábava! Chtěla bych svou hudbou lidem otevřít jejich myšlení, alespoň trošku. Ráda bych zůstala někde na tom pomezí mezi komerční hudbou a muzikou, co lidem rozšíří obzory.

Je momentálně v rádiu nějaký umělec či skupina, která se ti líbí? Pokud bys totiž byla ráda, aby rádio tvou hudbu hrálo, zřejmě se musíš trochu přizpůsobit tomu, co tam zrovna frčí.

Svou hudbu přizpůsobovat nechci. Chci, aby se rádia přizpůsobila mně! (smích) Protože ve chvíli, kdy svou hudbu transformuješ tak, aby slušela rádiím, stane se z tvý muziky nuda. Pokud mě hrát nechtějí, tak ať. Tím to pro mě končí. A abych se vrátila k těm umělcům, které mě teď v rádiu baví... Popravdě skoro všechno! Ale nejvíc mě teď baví Lana Del Rey, její písničky jsou nádherný.

Četl jsem o tobě, že jsi částečně vyrůstala v Japonsku. Ovlivnilo to nějak tvou hudbu?

Určitě. Poslouchala jsem tam dost japonské muziky, a to i navzdory skutečnosti, že jsme tam žili dost odloučeně od ostatních lidí, v takové bublině, dalo by se říci. Ale i tak jsme tam chodili na karaoke nebo poslouchali tradiční japonskou hudbu.

Třeba styl enka?

Přesně ten! Zanechalo to mně určitě svou stopu. Dokonce jsem zkoušela nějakou dobu jejich tradiční tanec. Šlo mi to ale hrozně. (smích) Každopádně to byla spíš ta tradiční část jejich kultury, co mě ovlivnilo nejvíce. Důvodem byla i absence západní kultury, která tam tou dobou nebyla tolik zakořeněná. Navíc jsem žila na venkově v misionářské škole, takže toho kontaktu se západem bylo minimum. To už jsem měla více kontaktu s hady a podobnou havětí.

Jaký byl pak návrat do Švédska?

Poměrně náročný. Na několik let jsem ztratila veškerý kontakt se západní kulturou, pochopitelně i se švédskou hudbou, takže když jsem se vrátila, stále jsem si dokola říkala: "Co se to tu děje?" Byla jsem zmatená. Nechápala sem styl oblékání, hudbu, kterou každý poslouchal a tak všechno okolo.

Teď k tvé budoucnosti - plánuješ nějak se svým bratrem, se kterým vystupuješ už devět let, změnit styl, který děláš?

S každou deskou se snažím přinést posluchačům nový zážitek a žánrově je to vždycky trošku alternované, ale jistou představu o dalším materiálu už mám. Mám v plánu nahrát něco trošičku méně agresivního, něco něžnějšího a trochu pomalejšího. Přece jen je můj styl celkem temný, elektronický a tak, takže příště to chci maličko odlehčit.

Posloucháš své starší nahrávky?

Vždy až s odstupem několika let. Během nahrávání ty písničky člověk poslouchá stále dokola a dokola, takže už je pak nemůže ani slyšet. Navíc je tam vždycky řada detailů, které bych i třeba chtěla změnit, ale snažím se to nevnímat, jinak bych se musela zbláznit. (smích) Každopádně se moc často neohlížím do minulosti, spíše přemýšlím nad tím, co nového udělám příště.

A co způsobilo tenhle mírný obrat?

Je to jen pocit, rozpoložení, ve které se poslední dobou nacházím. Není to o tom, že bych si předsevzala: "A teď udělám takovou a takovou desku!" prostě to celé zakládám na nějaké intuici a pocitům, které prožívám. A také na tom, o čem zrovna chci psát a mluvit. Na texty se teď chci zaměřit nejvíce.

Proč vlastně píšeš v angličtině?

Je to tak pestrý jazyk! Jednou sem zkusila napsat písničku ve švédštině a kluci z kapely mi řekli: "No, tak se zase raději vrátíme k angličtině" (smích) Takže asi tak. Ale svůj rodný jazyk miluji, píšu v něm básně a některé mi už vyšly i knižně.

Dočetl jsem se o tvé zkušenosti s rakovinou. Jak ta celá příhoda vlastně probíhala?

Bylo to tak, že jsem šla na nějaké vyšetření a po pár dnech mi zavolali z nemocnice, že mám rakovinu dělohy a že vůbec neví, jaké jsou mé šance na přežití. Byla jsem samozřejmě naprosto zničená. Když jsem poté dorazila do nemocnice, zjistilo se, že došlo k obrovské chybě - lékař si špatně vyložil něčí záznamy v mé dokumentaci a celé to vůbec nebyla pravda. Měla jsem v sobě něco, co by se v rakovinu mohlo vyvinout, ale rozhodně to ještě rakovina nebyla. Takže nakonec to byla jen malá zdravotní komplikace, kterou vyřešila jednoduchá operace. Hodně mě to ale ovlivnilo.

V čem konkrétně?

Ve chvílích, kdy jsem si myslela, že mi na světě zbývá už jen trochu času, jsem zjistila, že se nebojím smrti. Říkala jsem si - jsou prostě lidé, kteří zemřou mladí a já jsem zřejmě jedna z nich. Přijala jsem to. Vzpomněla jsem si na všechny věci, které už jsem zažila a dokázala a přišlo mi, že jsem měla bohatý život. Jen sem přemýšlela nad tím, co udělám s tím zbytkem, co mi byl dán - jestli si půjčím peníze, koupím si skvělé auto a budu cestovat nebo něco podobného. Zkrátka abych zažila ještě něco výjimečného. Docela jsem sama sebe v tomhle překvapila. Když jsem pak šla do nemocnice, samozřejmě jsem byla smutná, ale zároveň tak nějak v klidu. Člověk nepředpokládá, že mu tam řeknou: "Byl to celé vtip, nic vám není." Takže když se ukázalo, že mi vlastně nic vážného není, přehodnotila jsem svůj náhled na život - zjistila jsem, že se vlastně ničeho nebojím.

Má tato zkušenost nějaký hmotný výsledek?

Má. Chvíli poté, co jsme obdržela onen šokující telefonát, jsem napsala píseň "You And I". Je o mém vztahu ke smrti. Nakonec sem strašně vděčná za to, že vše dobře dopadlo.