Jen slabší odvar prvního dílu

21.05.2013 12:00 - Marek Odehnal | foto: facebook interpreta

Američtí rockeři Stone Sour se rozhodli svou poslední porci materiálu rozdělit hned do dvou studiovek a dle řady obav se jim to moc nepovedlo. Zatímco první díl patří mezi jejich nejlepší počiny, na druhý zbylo už jen pár kvalitních skladeb a zbytek tvoří jen solidní vata. Chtělo to větší selekci.
6/10

Stone Sour - House Of Gold & Bones Part 2

Skladby: Red City, Black John, Sadist, Peckinpah, Stalemate, Gravesend, 82, The Uncanny Valley, Blue Smoke, Do Me A Favor, The Conflagration, The House Of Gold & Bones
Vydáno: 08.04.2013
Celkový čas: 50:39
Vydavatel: Warner Music
Fanoušci metalových Slipknot musí zřejmě začít mít oprávněné obavy o budoucnost své milované kapely. Zpěvák Corey Taylor a kytarista James Root totiž z dříve bočního projektu Stone Sour vybudovali nejdřív svou druhou plnohodnotnou kapelu - a teď? Teď to už pomalu vypadá, že právě Stone Sour jsou pro ně hlavním vyžitím a obživou, jakkoliv bychom si to vzhledem ke kultovnímu statusu enigmy z Iowy nechtěli připustit.

Na poslední desku Slipknot "All Hope Is Gone" z roku 2008 už totiž pomalu sedá prach, zatímco Stone Sour mezitím vydali počin "Audio Secrecy" a v posledních dvou letech navíc dvoudílný koncepční opus "House Of Gold And Bones", k tomu všemu navíc Taylor často koncertuje se svým sólovým akustickým programem. A i vzhledem k hudebnímu směřování právě recenzovaného druhého partu a informacím zmíněným v předchozích větách je myslím nad slunce jasnější, že Coreyho už řvaní a metal nebaví a plnou parou si to i se svými kumpány šine do vod mainstreamového rocku.

Druhá část dvojalba vydaného separátně s odstupem zhruba půl roku se mi zdá jako to dosud nejpopovější, co kapela vydala, a netvrdím, že to už z principu musí být špatně, koneckonců tklivé balady u nich vždycky příjemně zpestřily jejich alternativní metal. Bohužel, tyto kontrasty už nyní neplatí a celá deska až překvapivě splývá v jedno. Nejsou tu sice výrazně vycpávkové věci, ale ani pořádně pecky, skladby nejsou vyložené cajdáky, ani tvrdé vypalovačky, jsou něčím mezi tím a velmi obtížně na nich budete hledat nějaký osobitý ksicht.

První dvě položky tracklistu ("Red City" a "Black John") jsou přitom výborné hitovky a skvělý start, potom ale až na malé výjimky ("1982") poslech splyne v jednu masu dobře poslouchatelného moderního rocku, kde se ale můžete přistihnout, že nepoznáte, zda ještě hraje čtvrtá skladba, nebo už osmá. Zatímco první část konceptu měla jasně vytyčené položky "cajdák, nářezovka, experiment", v tomto případě je to všechno a zároveň nic.

Nechci rozhodně říct, že je to špatná deska. Natočit ji nějaká méně provařená žánrová banda, půjde o kvalitní materiál. Od Taylorovců ale člověk očekává víc, tím spíš po vynikající první části. Chybí tomu prostě jasná vize a aranžérská nápaditost takových Alter Bridge. Ve výsledku tak zde máme podobný případ, jako když se pro stejný model rozhodli v letech 2005/2006 System Of A Down se svým projektem "Mesmerize/Hypnotize". Drtivou většinu skvělých písní natřískali do prvního CD, aby na druhé zbyly tak tři-čtyři podobné kvality, zatímco zbytek tak nějak solidně propluje kolem, ale rozhodně se nemůže kvalitativně rovnat dřívějším počinům kapely.

Ono natočit silné a vyrovnané dvojalbum, na to opravdu nemá každý, pohořela na něm už nejedna uznávaná veličina, a když se upřímně podíváme do pomalu už padesátileté rockové a metalové historie, tak ta skutečně výjimečná dvojalba napočítáte na prstech jedné ruky.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY