Nadšení hraničící místy s euforií. Taková je Debbi při osobním setkání, taková byla její první deska "Touch The Sun". Necelé dva roky ale stačily k tomu, aby se ze "zpívajícího dítěte" stala téměř hotová zpěvačka. I druhé album natočila s producentem Martinem Ledvinou, v porovnání s debutem je sice klidnější, naštěstí ale zase ne natolik, aby se na něm ztratilo její šťastné a energií čišící mládí. Neboť jak známo, právě to je na hudebním trhu komoditou velmi ceněnou a mezi posluchači naprosto nepostradatelnou.

Jasnou značkou pro Debbi ale je a zřejmě i zůstane její specifický, nízko položený hlas. To kvůli němu máte při jejím zpěvu pocit, že zpoza opony každou chvíli vyběhne žena minimálně o dvě generace starší. Právě jím upoutá vaši pozornost, i kdybyste sebevíc nechtěli, a právě on je největší devizou, která jí i přes místy vlezlou melodii skladby "Touch The Sun" zaručila i následný zájem posluchačů. Otázkou bylo, nakolik se jí podaří zajistit si dostatečně kvalitní nabídku skladeb. Albem "Love, Logic & Will" si ten velký kus krajíce ukousla a poprala se s ním se ctí.

Už první singl "You Take Me There" jasně ukazuje, kterou cestou se rodačka z Německa vydala. Pestrá a žánrově rozmanitá deska jí poskytuje dostatek prostoru pro to, aby předvedla, co všechno se svým hlasem dokáže. Nejde ale o pěvecký rozsah, Debbi vsadila na svůj muzikantský cit. V některých skladbách se jí to vyplatilo, což je případ úvodní skladby, podle níž se deska jmenuje. Dramatické piano v prvních taktech slibuje mnohé a Debbi v první - pomalejší - polovině skladby vskutku působí jako zjevení. Když se pak vzápětí zrychlí tempo a přidají se další nástroje, písnička se rázem přerodí téměř v rock'n'roll, kde se zpěvaččin hlas rozhodně neztrácí.

Laťku nahoře drží i následující "This Is It", v níž Debbi prozpěvuje o definici života. Pokud si díky názvu skladby vzpomenete na Michaela Jacksona a jeho album z roku 2009 nesoucí stejný název, jistě to nebude náhoda. Deska vůbec odkazuje k mnoha ikonám současné populární hudby, nelze přeslechnout vliv Pink či Christiny Aguilery, ve folkovějších polohách se blíží Kate Nash, v "Hey You" se podobá i Lily Allen (byť název odkazuje asi ke kapele Pink Floyd a přelomu 70. a 80. let). Cestu k osobitému projevu očividně stále hledá, což jí ovšem neubírá na talentu. Na muzikantskou zpověď v pravém slova smyslu bude mít ještě dostatek času, mudrování a filozofování o životě by od ní ostatně v tuhle chvíli vyznívalo trapně.

Navíc se blíží léto, k němuž odlehčená nota vždycky patřila a patřit bude. Taková "It's Not Hard" má všechno, co by letní hit měl mít - melodická smyčka se sice během těch pár minut otočí dokola víckrát, než bych si za sebe přála, ale budiž. Následující "How Can I Resist You" od Ivana Krále voní country a Amerikou na sto honů a rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí. Stejně jako "Miss You" od Jany Kirschner. I Debbi sama ostatně zkonstatovala, že Ivan Král vdechl její desce duši. Vedle Martina Ledviny, jehož dílem je jednotný zvuk, bez kterého by všechno na "Love, Logic & Will" drželo pohromadě jen stěží.

Kromě Ledviny si Debbi vzala pod svoji ochranu i zmiňovaná Jana Kirschner, která pro ni čas od času napíše píseň. Pokud se bude chtít Debbi vydat v jejích stopách, má ale před sebou ještě jeden důležitý krok - začít psát, skládat. Jistě, existuje také možnost, že zůstane pouze interpretkou a najde si k sobě výhradní autory podobně jako třeba Lucie Bílá. I tam jí ale ještě chybí ta pověstná kapka kouzelné tajemné esence, díky níž by se stala hotovou a jedinečnou muzikantskou osobností. Tu jí mohou přinést jedině roky zkušeností - v branži i nad mikrofonem. Soudě podle jejího osobního kouzla, ochoty učit se a zdokonalovat se a nadšení pro muziku jako takovou, měla by mít dveře k cestě nahoru po "Love, Logic & Will" minimálně pootevřené.