Nová deska francouzských progresivních popařů Phoenix sice dostala název "Bankrupt!", ale žádný úpadek od ní rozhodně nečekejte. I popáté nám dávají vědět, že francouzský pop je stále ještě cool a že málokdo umí psát hity tak jako právě tato čtyřka z Versailles.
Pojďme si to pěkně shrnout. Francouzští
Phoenix vydali čtyři skvělá alba, za to poslední "Wolfgang Amadeus Phoenix", kterého se po celém světě prodalo něco málo přes milion kusů, si odnesli cenu Grammy v kategorii Nejlepší alternativní nahrávka, složili hudbu k filmu "Somewhere" režisérky Sofie Coppoly (s níž je zpěvák Thomas Mars ženatý) a jejich koncerty jsou většinou beznadějně vyprodané. A stejně jsou spíše utajenou kapelou, kterou ani v jejich domovské Francii pomalu nikdo nezná, a obávám se, že se situace nezmění ani nyní, kdy se po čtyřech letech vracejí s deskou "Bankrupt!".
Ta předchozí "Wolfgang Amadeus Phoenix" sice nezbourala žebříčky, ale kritika ji natolik vynášela do nebes, že těžko mohla zůstat bez povšimnutí, a lze ji označit v jejich kariéře za přelomovou. Nástupce tak vzbuzoval velká očekávání a sama kapela si s jeho přípravou dala opravdu načas. Podle jejich slov jsme se měli připravovat na mnohem experimentálnější materiál, což nakonec neznamená, že by přestali dělat pop, jenom jsou zase o kousek progresivnější než minule. Dá se říct, že Phoenix s každým novým albem pouze vylepšují svou vítěznou formuli a to samé platí i pro "Bankrupt!". Očekávejte tak opět velké refrény, které neznějí o nic laciněji než ty v hitech "Too Young", "Long Distance Call" nebo "Lisztomania". Oproti tomu se ale snaží oprostit od zavedené struktury
sloka-refrén, díky čemuž se v mnoha písních setkáme s nečekanými zvraty. Z velké části tentokrát došlo na používání různých retro syntezátorů a uměle znějících bicích a výsledkem je nejvíc synthpopové album v jejich kariéře.
Progresivní tvář pánů muzikantů si nejvíc užijete v titulní skladbě, která je jakýmsi nástupcem "Love Like A Sunset" z "Wolfganga". Z velké části instrumentální kousek postavený především na práci se syntezátory a abstraktní elektronikou se nakonec zlomí do akustického závěru, v němž dostane slovo zpěv Thomase Marse, který působivý kousek dotáhne do konce. Kompozice sice oproti zbytku značně vyčnívá, ale právě v této skladbě se nejvíce projevuje jejich smysl pro dobrodružství.
Teď ale k tomu hlavnímu. Co Phoenix stále umí, je psát neuvěřitelně chytlavé hity a těch je tady hromada. Hned úvodní "Entertainment", chytře zvolený první singl, obsahuje neuvěřitelně chytlavou, orientem ovlivněnou synťákovou linku a refrén, který jen tak nedostanete z hlavy (
Entertainment / Show them what you do with me). Zatímco v "The Real Thing" se daří současně vyzařovat radost a melancholii, "S.O.S. In Bel Air" je indie rocková pecka ve stylu
Friendly Fires. "Trying To Be Cool" je zase natolik hymnicky postavená, že je jí souzeno okouzlovat publikum na letních festivalech, "Drakkar Noir" má nejblíže ke zvuku debutového alba (potenciální kandidát na druhý singl), "Chloroform" je r'n'b ve stylu kanadských
No Kids a to nejlepší přichází s "Don't" a "Bourgeois", z nichž první jmenovaná je z podobného soudku jako "Lisztomania" nebo "1901". Vše pak zakončuje "Oblique City", do které se pánům podařilo nacpat téměř veškerou energii z celého alba, a závěr tak snad ani nemohl být lepší.
Pokud budeme porovnávat "Bankrupt!" s "Wolfgangem", je jasné, že novinka trochu prohrává, protože těžko bude mít stejný dopad. Vykašleme se ale na zbytečná srovnávání, která nahrávka je lepší, a radši se radujme z toho, že
Phoenix natočili další skvělou desku, která jim pravděpodobně nerozšíří počet fanoušků, ale ten současný maximálně potěší. Navíc je úžasné vidět, že inteligentní pop ještě stále neumřel!