Michael Bublé dlouhá léta čerpal z bohaté studnice popových a swingových standardů a původní písničky, tedy novinky, servíroval spíše jako doplněk. Na novince "To Be Loved" se rozhodl toto mírně změnit. Ne snad, že už by "klasiku" hodil za hlavu, ale nové songy na téhle desce na sebe vážou daleko větší pozornost, než tomu bylo na předchozích nahrávkách. Jsou sice "jen" čtyři, ale i tak nás v nich sympatický Kanaďan zve hlouběji do svého světa, jenž nabývá na významu.

Změna patrně souvisí s osobou producenta, kterým je už nyní pouze Bob Rock. Bublé tak zcela opustil dvojici David Foster - Humberto Gatica a je otázkou, zda udělal správný krok. Pokud si poslechnete nové písničky, pak zcela jistě. Ne snad, že by věci jako "Home" nebo "Lost" byly špatné, ale už když člověk slyšel "Haven't Met You Yet", na níž se Rock podílel, bylo poznat, že má úplně jinou šťávu. To se týká i nových písniček na "To Be Loved". Už jen první singl "It's A Beautiful Day" má v sobě daleko více Bublého než kterákoli písnička před tím. Kdo ho měl možnost někdy vidět naživo, ví, že je to takový uličník s notnou dávkou šibalství a rošťáctví. A přesně to dal i do téhle písničky, která je rozverná, veselá a energická. Přesně ji vystihují i oba videoklipy, které k ní vznikly. Sám se nemohu rozhodnout, jestli se mi líbí víc lyric video, nebo už klasický klip, kde se Bublé vykašle na svoji záletnou partnerku a koketuje s každou sukní v okolí.

Něco podobného, možná bez té rozvernosti, je i "After All", kterou napsal a hlavně nazpíval společně s Bryanem Adamsem. Že je to poněkud nepředstavitelné spojení? Ale kdepak, funguje naprosto skvěle. Je tam něco z obou - Adamsův kytarový pop-rock i Bublého dechy a smyčce, a písnička tím získává na bohatosti a originalitě. Zbylé dvě novinky jsou o poznání pomalejší, ale vůbec to nevadí. "I Got It Easy" má příjemný soulový nádech a roste z takřka pohřebního marše do písničky plné naděje a vnitřní síly. O něco obyčejnější, ale přesto velmi povedená je i "Close Your Eyes". Jak už napovídá název, z počátku je to trošku ukolébavka, ale postupem času získává na dynamice a intenzitě. Jednoduše řečeno, tato čtveřice svým pojetím, hitovostí a vlastně většinou parametrů přebíjí vše, co jsme doposud mohli od Michaela Bublého z originální produkce slyšet.

Problém ovšem nastává, pokud se dostaneme k převzatým věcem. Když pominu v rytmu cha-chy roztančenou "Come Dance With Me" a velmi povedenou "You've Got A Friend In Me" z "Toy Story", pak mám pocit, jako kdyby ve všech ostatních citelně chyběl produkční pohled Fostera a Gatici. Jde o to, že jim chybí určitá svěžest, náboj a že působí až příliš těžce. Místy je zvuk až téměř historizující a v tu chvíli ostře kontrastuje s moderně znějícími novinkami. Zvláštní je to například u někdejšího hitu Bee Gees "To Love Somebody", který najednou zní děsně staře, takže máte chuť se vrátit k pětačtyřicet let starému originálu. A co je úplně nejhorší - občas se přistihnete, že se vlastně tak trochu nudíte. Jako by to byly opravdu dva odlišné světy.

Bohužel na to doplatili i zbylí hosté, které na desce uslyšíte. Asi nejmarkantnější je to u "Something Stupid", kde to odnesla Reese Whiterspoon. Že je tato herečka výborná zpěvačka, která to umí parádně rozjet, víme už z filmu "Walk The Line", ale na "To Be Loved" to nepoznáte. Je doslova utopená za Bublého silným barytonem, daleko více než v originále Nancy Sinatra za svým otcem, takže ji vnímáte spíše okrajově. Naturally 7 v Elvisově "Have I Told You Lately That I Love You" jsou víceméně jen doprovodnými vokalisty, kterých uslyšíte během poslechu desky daleko více a leckdy zřetelněji. A když si poslechnete "Nevertheless (I'm In Love With You)", kde by měly excelovat The Puppini Sisters, budete s láskou vzpomínat, jak toto vokální trio laškovalo s Bublém v "Jingle Bells" na předešlém "Christmas".

Z předchozích řádek je zřejmé, že "To Be Loved" nebude tak dobré jako předchozí desky, ačkoli v původní tvorbě je značně překonává. Na druhou stranu ani onen nudnější svět není tak kritický, jak by se mohlo možná zdát. Celkový dojem totiž značně vylepšuje Michael Bublé sám, respektive jeho feeling, klukovské charisma a samozřejmě i výborný hlas. Otázkou tedy akorát zůstává, co na další desce - zůstat u staromódně znějícího swingu a popu, nebo jít vstříc novinkám s mírně swingujícím pozadím? Osobně by mi vůbec nevadila jedna deska, která by šla čistě druhou cestou, protože jde více vpřed, zatímco takhle je to, mírně řečeno, schizofrenní.