Nic jako pop-punk neexistuje. Je třeba uvědomit si, že tento crossover protikladných žánrů nikdy nemůže fungovat v poměru 50:50, neboť punk a pop jsou dvě strany téže mince. Každá kapela, která se rozhodne, že jej bude hrát, nakonec zjistí, že nejde sedět na dvou židlích zároveň, a musí si vybrat směr. Tím druhým pak může maximálně lehce dochucovat.

Zjistili to i Paramore a zvolili si pop. Je tedy logické, že příznivci opačné strany barikády a zástupy fanoušků kapel jako NOFX, Bad Religion, Rise Against nebo Pennywise jim to budou mít za zlé a budou je obviňovat ze zaprodání se korporacím, zabřednutí do parodie a kdo ví, z čeho ještě. Naštěstí je hudební scéna natolik rozsáhlá, že když vás jedna kapela zklame, vždy máte po ruce alternativu. A tak, než aby pravověrní punkeři zbytečně křičeli v diskuzi, zkusme je raději nasměrovat k prozatím nepříliš známému uskupení Dead Sara. U něj najdou syrovost a špinavost, která jim u dnešních Paramore může trochu scházet.

A co popovější část publika? Těm, kteří nalezli své místo v kotli skupin jako Simple Plan, Yellowcard, Fall Out Boy nebo New Found Glory, není třeba cokoliv vykládat. Čtvrtou řadovku už točí v přehrávačích od vydání a spokojeně mlaskají, jak se trojici muzikantů album povedlo. Recenzent tedy nebude dlouho otálet a přizná barvu. V tuto chvíli se řadí k druhé skupině.

Když se zaposloucháte do textů, zjistíte, že tématem nové desky je vyrovnání se se vztekem z odchodu dvou zakládajících členů. Headlineři Rock For People '11 si tak procházejí všemi jeho fázemi - od odmítání, přes lhostejnost, až po odpuštění a znovunalezení sebe samých. Je tak nadmíru potěšující slyšet, že svou frustraci nasměrovali správným směrem a přetavili ji do dost možná nejlepšího alba své kariéry.

Jestli vám totiž po výživné hodince s nahrávkou zůstanou v hlavě kromě parádních refrénů i nějaká slovní hodnocení, patrně z moře dojmů vylovíte pojmy jako chytlavost, líbivost, šťavnatost, hravost, přístupnost a podobně. Kapela v rozhovorech sice uvádí, jak obtížně a za velkých bolestí novinka vznikala, nicméně je až podivuhodné, jak lehce a svěže výsledek nakonec zní. Potenciálních hitů je spousta a jsou tak houpavé a dobře vybalancované, že jejich poslech připomíná jízdu na horské dráze.

Zatímco "Now" funguje coby most mezi minulostí a současností a na desce v podstatě nemá ekvivalent, druhý singl, lovesong "Still Into You" už je mnohem reprezentativnějším zástupcem zvuku, který posluchače čeká. Mezi adepty na příští klipové ztvárnění pak nepochybně patří rozdováděná "Grow Up", zasněná "Daydreaming" nebo přímočará "Last Hope" s country vyhrávkou v pozadí jak od Mumfordů. Úplně nejlépe ale funguje roztančená "Ain't It Fun", jedna z nejlepších věcí, kterou kdy formace z Tennessee složila.

Album ale nabízí mnohem víc, a tak si každý, kdo bude mít zájem chvíli hledat, může najít svého favorita. Kdo ví, třeba jeho uším bude více lahodit dvouminutová rozbuška "Anklebiters" nebo naopak některá z meziher na ukulele, které desku příjemně oživují.

Čtvrté řadovce ale bohužel ubližuje její délka. Hayleyiny utahané obavy o naivní srdce kytaristy a kamaráda Taylora Yorka ("Hate To See Your Heart Break") nahrávce shazují řetěz a až do závěrečné hlukové stěny "Future" se jej nepodaří znovu nahodit. Tím však nešvary nekončí. Kromě toho, že "The Only Exception" nadále zůstává nejlépe stavěným ploužákem kapely, zamrzí i fakt, že se nedočkáme žádného emocionálního vykřičení hlasivek jako v případě "All I Wanted". Snad příště.

I tak se ale jedná o soubor svižných vypalovaček, které hýří barvami, melodickými vyhrávkami a stříká z nich energie. Paramore se tak povedlo vrátit se na scénu ve velkém stylu. A s tak silným materiálem bude pod pódiem zase o trochu větší zábava.