Na letošních koncertech slibujete ochutnávku nálad, jež by se měly objevit na vašem novém albu. Jaké nálady to jsou?

Nejvíce se asi podobají melancholii, ale je v nich hodně různých odstínů. V lednu jsme totiž s Baromantikou koncertovali v Nové Syntéze, což byla akce konaná u příležitosti miliontých padesátých narozenin umění. Našli jsme díky němu úplně nové hudební nálady, které budou mít určitě nějakou dobu vliv i na podobu našich koncertů. Ne, že by skladby dostaly hned nové aranže, spíš řekněme jen novou příchuť. Baromantika je vůbec takový dost specifický projekt, technicky a umělecky je to velmi sofistikovaná kapela, a není proto vůbec jednoduché najít místa, kde by mohla hrát, ať už z finančních důvodů nebo pro nedostatek kvalitního technického zázemí, takže já často vystupuji také sama. Pomáhá mi to vybalancovat všechny svoje polohy a zadotovat občas i vedlejší projekty.

Nedávno jsem si zrovna říkala, že už vlastně nejste písničkářka s kytarou. Že jste se posunula spíš do světa klasiky a ambientu a vypadá to, že se vám tam líbí.

To sice ano, ale písničkářka nikdy být nepřestanu. Vystupování o samotě je o úplně jiném druhu energie, když člověk hraje sám, je taková čistá a neředěná. Nemohla bych to ale dělat pořád, mám strašně ráda interakci mezi muzikanty. Podněcuje člověka k další tvorbě, nutí vás sdělovat své hudební zážitky a podělit se o ně s ostatními.

Potřebujete samotu?

Strašně ráda sdílím, ale kdybych byla závislá jenom na čase muzikantů nebo na hraní s kapelou, to bych musela asi začít chodit rovnou do kolbenky. Takže ano, ke své práci potřebuji naprosto nutně samotu. Když vám stačí pár krabiček k tomu, abyste mohla vystupovat sama, není svět tak složitý, jsem samostatná a nezávislá na ostatních lidech. Navíc si pak dokážu na pódiu zachovat své původní hudební myšlenky a nápady, což se mi s kapelou většinou nedaří (usmívá se).

Píšete také nejraději sama?

Jak kdy, člověk třeba vytvoří nějaké fragmenty nebo kostru skladby, a pak není schopen ten motiv nijak dotvořit. I když mi třeba přijde zajímavý, někdy se stane, že se nemůžu hnout z místa. Pak postupuji práci své kamarádce a kolegyni Beatě Hlavenkové. Umí reagovat, doříkávat věci a podobně. Navíc mě velmi dobře zná a má moji naprostou důvěru. Umí pracovat s mými emocemi.

To musí být těžké, nikdy jste nepůsobila jako lehce ovlivnitelný člověk.

Jistě, je to složité. Stejně jako je někdy složitá moje muzika. Abych tu zodpovědnost vůbec dokázala přijmout a unést, mám kolem sebe spoustu borců (směje se). Skvělé muzikanty a lidi současně. Všichni jsou to sice strašní paličáci, ale dali jsme si pár konfrontací na začátku a zjistili, že se i při problémech dokážeme akceptovat. Přesně to jsem vždycky chtěla. Kdybych byla výlučně hudebním solitérem, byla bych asi dost ztracená. Buď bych na sebe byla moc přísná a nedodělala nic do konce, nebo bych naopak mohla přepadnout na opačnou stranu a zlenivěla bych. Těžko říct, zpětná vazba je velmi důležitá.

Když jste mluvila o těch náladách, u vás jsou hodně důležité texty, kdysi jste zhudebňovala i Wolkera. Čtete současnou poezii?

Čtu, neptejte se mne na autory, nemám paměť na jména. Ani v tom dětství to nebyla žádná sláva, co si budeme říkat. Mám o deset let staršího bratra Marka a celé dospívání jsem ho napodobovala, prostě jsem se opičila. Měl na poličce knížky s poezií a já si je půjčovala a listovala jimi. Už tehdy jsem ale nad nimi hodně přemýšlela, jestli by se případně daly zhudebnit. Od té doby, co sama píšu - nebo se snažím psát texty - čtu čím dál častěji. Naopak své pokusy zveřejňuji stále méně často. Než něco pustím ven, musím být stoprocentně přesvědčená o tom, že má text smysl a vím, co jsem jím chtěla říct. Že nemaluju, jak se říká, nějaké mokré obrazy beze smyslu.

Ptala jsem se spíš, abych zjistila, odkud plynou ty vaše temně romantické proudy.

Vždycky se mi líbily spíš temnější básničky, to je fakt. Asi jsem prostě temný romantik a melancholik. Moje duše je tak trochu hozená, vždycky se mi líbily takový nenarovnaný věci. Ať už vezmu třeba i pitomý akordy, baví mě otevřené akordy mnohem víc než umění správně a čistě zahrát déčko. Jsem už taková.

Vaše tvorba je stále introvertnější a introvertnější. Pamatuji si z 90. let na koncert Pusy, kde zpívala úplně jiná osoba než proti mně sedí dneska. Kam zmizela ta okatě provokativní extrovertka?

Vážně si to pamatujete? To musí být ale strašně dávno! Nicméně, já vůbec netuším, kam se ta povaha poděla. Asi jsem toho mezitím prožila tolik, že mě to změnilo, což je určitě přirozené. Uvědomila jsem si spousty souvislostí, potkala spousty životních příběhů a mám v sobě spousty zážitků, které jsem musela někudy ventilovat ven. V určitém věku víte sama, že člověku ještě všechno nedochází, zkušenost je někdy k nezaplacení. Pro mě je hudba úkryt, terapie.

To když píšete. A když ji posloucháte? Co pro vás znamená jako pro posluchače?

Nastavuje mi zrcadlo, proto také nepříliš ráda vysvětluji konkrétně obsah a sdělení jednotlivých písniček, přijde mi mnohem přínosnější, když si v tom každý najde, co potřebuje sám za sebe. S tím je vlastně i tvořím, to je moje hlavní sdělení přes muziku. Že je vždycky lepší, když člověk své problémy a potíže a vůbec sám sebe řeší a nebojí se dávat najevo, co si myslí a cítí. Že se projevuje, prožívá svůj život a mluví o sobě, protože to není důležité jenom pro nás, ale i pro ty, co přijdou třeba po nás. Připravujeme tady živnou půdu, kterou zdědí i budoucí generace, a já bych na ní naše problémy nerada nechávala růst dál.

Takže se vám píše líp v dobré, nebo špatné náladě?

To je asi jedno. Musím říct, že teď mám hodně emotivní a křehké období, není mi moc dobře. A psaní mi teď vůbec nejde, všechno zůstává zamčené vevnitř a nechce to ven. Přitom posledních pár měsíců jsem měla vysloveně pozitivních a komunikativních, jsou momenty, kdy své stavy neovlivníte a nemá smysl pak cokoliv lámat přes koleno. Alespoň myslím. Víte co, ale spousta lidí vnímá melancholii jako něco negativního, přitom já to tak vůbec necítím. Nemyslím si, že sděluju přes písničky nějaké trápení nebo bolesti, aby si jeden z toho nakonec ustřelil hlavu, to bych velmi nerada. Svítím do temných koutů, vymetám z nich smetí. V mojí muzice je spousta světla, stačí ho chtít vnímat.

Na konci turné vás také letos čeká koncert ve Vídni. Hodláte dobývat Rakousko?

Rádi bychom vyrazili občas za hranice, takže jsme se rozhodli začít trochu sondovat. A hledat, jestli vůbec existuje na světě ještě nějaké místo, kde by o nás byl zájem (usmívá se). Nic neočekáváme, že bychom chtěli udělat díru do světa... to asi ne, tak pošetilá nejsem, že bych si plánovala podobné věci. Ale získat nějaké kontakty do vídeňských klubů, najít pár lidí, kterým by se Baromantika líbila, mi přijde jako celkem dosažitelný a hezký cíl do dalších měsíců.

Na podzim chystáte také vydat DVD, co na něm fanoušci všechno najdou?

Všechno (směje se). Se svojí současnou partou už se konečně cítím sebejistá, takže si troufnu i na věci, kterých jsem se dřív bála. Mám velmi ráda koncerty spíše intimnějšího rázu, na velké pódiové show mě neužije a ani se k Baromantice moc nehodí. Když jsme s Tomášem Zilvarem vyráběli videoklip k "Baromantické", sdělila jsem mu tenhle svůj sen a poměrně rychle jsme jej také zrealizovali. V tuhle chvíli už je DVD v postprodukci a vyjít by mělo v září. Obsahovat bude záznam ze tří koncertů z klubu Café V lese, z nichž se film stříhá. Převládá tedy večer třetí, kdy atmosféra zaváněla takovou zdravou nasraností. Někdy se člověk snaží všechno dotáhnout do posledního puntíku a zjistí, že je to na škodu. Mám prostě ráda přirozenou atmosféru, kterou je už z logiky věci těžké uměle navodit.