Očekávání byla spíše opatrná, jestli totiž Gregorian něco opravdu umí, tak postavit vám chlupy na těle. A to jak příjemným vzrušením, tak hrůzou. U skupiny, jako je tato, je totiž hranice mezi vznešeným uměním a laciným kýčem tenčí než u jiných. A autoři série "Master Of Chants" v průběhu večera střídali obě polohy - přesně podle toho, která píseň právě zněla sálem. No, sálem. Spíše reklamami oblepenou tělocvičnou.

Gregorian pojali večer jako přehlídku filmových písní, a že při jejich výběru netroškařili, bylo po téměř tříhodinové seanci (byť s půlhodinovou přestávkou) jasné i poslednímu pochybovači. Posuďte sami: "Titanic", "1492: Dobytí ráje", "Gladiátor", "Higlander", "Ohnivé vozy", "Žít a nechat zemřít", "Kmotr", "Mládí v trapu", "Batman navždy", "Daredevil", "Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly", "Mise", "Všemu navzdory", "Tak daleko, tak blízko!", "Notting Hill" a další. Dokážete ke každému filmu přiřadit odpovídající skladbu a původního interpreta? Své znalosti si můžete otestovat v komentářích.

Příjemným překvapením byla bohatá produkce, která neopomínala lasery ("Last Unicorn"), sněžení z rukou jako z čísel Davida Copperfielda ("She") nebo plameny doprovázející Rammsteinovic "Anděla", jednoho z vrcholů večera. Došlo i na zrcadla odrážející světlo, hořící klavír, nějaké ty prskavky nebo třeba striptýzové tyče. Radost pohledět.

Poslouchat víc jak dvě hodiny pány pod kápí ale začalo být brzy únavné, proto jako přijemné osvěžení zapůsobil nástup dvou sličných vokalistek, konkrétně Amelie Brightman a Evy Mali. Zatímco mladší sestra slavnější Sarah promečela "Bring Me To Life" a postarala se o nejslabší moment večera, to brzy debutující Eva Mali naopak zastínila všechny ostatní. Její interpretace "Nella Fantasia" byla vskutku úchvatná a naprosto dech beroucí. Možná až příliš. Což nás přivádí k zajímavému poznatku.

Jestli totiž večeru něco scházelo, tak to byla přirozenost. Pravdou je, že od podobného souboru nečekáte bůhvíjaké taneční kreace, nicméně chirurgicky přesná choreografie spočívající ve striktním pochodování po značkách tam a zpět výslednému dojmu příliš nepřidala. Intonačně byli mniši (kteří opravdovými mnichy vlastně nejsou), přímo bezchybní. A v tom nejspíš bude kámen úrazu.

Jak se pozornější diváci mohli několikrát přesvědčit, zvuk, který vycházel z reprobeden, častokrát neodpovídal tomu, co se dělo na pódiu. Nejen, že se bicí a kytara ozývaly ve chvíli, kdy na ně nikdo nehrál (a obráceně), ale ani lip-sync nebyl úplně v pořádku. Ukázkovým příkladem byla právě "Nella Fantasia", kdy tóny, se kterými by mohly mít problémy i operní zpěvačky, zvládala Eva Mali s přivřenými ústy a ať si mikrofon držela u rtů nebo naopak daleko od nich, její hlas zněl stále stejně - stejná hlasitost, stejná síla, prostě jako z cédéčka. Totéž platilo i pro pány, avšak díky tomu, že neměli klasické mikrofony, nebylo to tak nápadné. Jednomu to pak mohlo přijít spíš jako playbacková show než regulérní koncert.

Možná, že jsou všichni opravdu jen špičkoví zpěváci a hudebníci, kteří svůj cíl, tedy znít jako dobře promazaný stroj, dovedli k dokonalosti. Ale ruku na srdce: opravdu jste neměli chvílemi pocit, že si z vás jen někdo dělá dobrý den?