Poměrně netradičního předskokana si tentokrát s sebou přivezl Mick Hucknall. V Chorvatsku, potažmo v zemích bývalé Jugoslávie, je Zlatan Stipišić, kterému ale nikdo neřekne jinak než Gibonni, nesmírně populární, ovšem cestu ven si teprve začíná prošlapávat. V Praze ale ukázal, že jeho ambice nejsou nikterak přehnané. Ačkoli jen kvůli němu zavítaly do sálu zhruba tak dva autobusy nadšených Chorvatů (a čert ví, kde se vzaly), hrál Gibonni především pro Čechy.

Zapomeňte na typické melodie a hudební styl z chorvatských restaurací, které vám již třetí den dovolené lezou krkem. Ačkoli i ty má Gibonni ve svém arzenálu, ve středu přivezl nejen svoji šestičlennou kapelu, ale především moderní pop-rockový zvuk šmrncnutý Dalmácií jen velmi okrajově. Až na jednu a půl písničky v chorvatštině zpíval anglicky a dokonce jednu z nich pojal ve stylu svižného country. Byl by to naprosto normální a velmi povedený předskokanský set o osmi písničkách, kdyby se najednou při té poslední nezul a nevydal se napříč řadami, přes lidi a jejich polstrované sedadla asi do páté uličky, kde pokračoval ve zpívaní přímo k lidem. V tu chvíli to už tak normální nebylo, obecenstvo na to překvapeně koukalo, ale posléze se začalo bavit a Gibonni tak zanechal více než pozitivní dojem.

Mick Hucknall na sebe nechal chvíli čekat. Na celou první skladbu za sebe vyslal jenom kapelu. Teprve když spustili "Baby What You Want Me To Do", přišel na scénu i on. Kdo by čekal, že po třech halových koncertech, které u nás Simply Red odehráli, bude Kongresové centrum našlapané až po střechu, ten by se mýlil. Ne nikterak excelentní "American Soul" zřejmě příliš Čechy netáhla, a tak nebylo nutné nakonec otevírat ani balkon a v hlavním sále zůstávalo dost míst volných. Ovšem ten, kdo zvažoval, že půjde a nakonec nešel, udělal velkou chybu. Je totiž jedno, co Mick Hucknall zrovna hraje, nebo že je ještě bledší než předtím a taky zase o něco starší, naživo je totiž stále famózní.

A přece o dost jiný než v éře jeho domovské skupiny. Jakoby se hostováním ve Faces z něj stal jiný zpěvák. Už není takový solitér, ale působí více jako člen kapely, daleko více, než byl v posledních letech se Simply Red. Taky stylově dost odskočil. Ačkoli se dal čekat především soulový večer, častěji to vypadalo více jako rockový koncert, čemuž koneckonců odpovídalo i složení kapely sestávajíc se ze dvou kytaristů, basáka, bubeníka a výborného klávesisty, někdejšího člena Simply Red, Dava Claytona. To, jakým způsobem střídal klávesy a prokládal je výbornými pasážemi na wurlitzer, se jen tak nezapomene. Stejně jako v případě dalšího bývalého člena jednoduše červených, kterým nebyl nikdo jiný než Kenji Suzuki. Jeho sóla na asi pěti různých typech kytar byla neskutečně elektrizující a dech beroucí a Kenji se v nich patřičně vyžíval.

Náplní koncertu byly pochopitelně hlavně a především věci ze zmíněných dvou alb, a tak večeru, i přes předchozí řádky, vládl hlavně soul a blues. Nutno říct, že především v případě "American Soul", písničky s živým provedením výrazně ožily. Ne že by měly najednou soulovější atmosféru, ale dostalo se jim daleko větší energie a takové červené jiskry. Mezi soul a blues ale Mick Hucknall zařadil ještě pár překvapení, jako například "Anna (Go To Him)", kterou proslavili The Beatles a kterou anglický zpěvák nahrál při oslavách výročí slavného Abbey Road Studios. Asi nejlepší z raritních perliček byla ovšem rokenrolová "Long Black Hair" a především pak už vysloveně rocková "The Seeker" původně od The Who. V nich se kapela i Hucknall rozjeli takovým způsobem, jakoby to byl zcela jiný koncert, rozhodně ne určený pro sály typu Kongresového centra.

Vše toto bylo ale rázem jakoby v pozadí, když přišla chvíle písniček Simply Red. Nebylo jich moc - jestli jsem se nespletl, tak celkem čtyři - nicméně v tu chvíli publikum neskutečně ožilo a s ním i samotný zpěvák s kapelou. "Your Mirror" dostala nové, více kytarové aranžmá a moc jí to slušelo. "If You Don't Know Me By Now" naopak zůstala prakticky stejná, zatímco "Something Got Me Started" zvedla lidi z polstrovaných křesel, nahnala je před pódium a tam i roztancovala. "Money's Too Tight To Mention", která byla úplně poslední, už jen jakoby dokonala celkový obraz výborného koncertu. Neskutečné, jak tyto staré pecky pořád fungují a zvedají lidi na nohy.

Koncert měl naprosto excelentní dramaturgii. Způsob, jakým diváka vtahoval, jak pracoval s energií jednotlivých písniček i s žánrovým naladěním, jsem už dlouho neviděl, respektive neslyšel. Perfektní byl i zvuk kapely a to i přes ojedinělou dunivou rezonanci. Zmiňovat pak kvalitu samotného Hucknalla, už hraničí s klišé. Jeho ego je sice setsakra velké, ale co se týče jeho hlasu a zpívání naživo, naprosto opodstatněné. Za ty léta, už má v hlase i v celkovém projevu jen těžko popsatelnou kvalitu a drajv, které se naplno rozvinou právě až na koncertním pódiu.

Ačkoli jsem přicházel do Kongresového centra lehce skeptický, odcházel jsem nadšený - a to jak z Gibonniho, tak i z Micka Hucknalla. První doslova rozprášil mé obavy z návalu dalmatského popu a ten druhý z toho, že koncert bude stejně bez atmosféry jako "American Soul". Bylo by skvělé, kdyby dorazil znovu, a ještě lepší, kdyby to bylo s písničkami Simply Red. I těch pár hitů stačilo, aby člověk propadl lehké nostalgii a vzpomínkám.