Makrorecenze "Exile" Hurts

26.03.2013 12:00 - Redakce | foto: facebook interpreta

Debutové album Hurts "Happiness" si okamžitě získalo spousty fanoušků, včetně těch v České republice. Proto bylo jejich druhé album "Exile" očekáváno s velkým napětím. Povedlo se? Nepovedlo se? Snad vám odpoví i naše další makrorecenze, v níž svůj názor vyjádřilo pět redaktorů.
Hurts - Exile
© facebook interpreta
"Wonderful Life" nebo dojemná "Stay" jim dokonale otevřely cestu k úspěchu, který potvrdil velmi ucelený a vypilovaný debut "Happiness". Hurts se posléze vydali na velmi dlouhou koncertní šňůru a s následovníkem "Exile" to jednu chvíli vypadalo hodně ve hvězdách. Dvojice Theo Hutchcraft a Adam Anderson však v tichosti psala nové písně a střádala nové plány. Před loňskými Vánocemi vypustili nečekaný dárek nejenom pro své fanoušky v podobě kompozice "The Road" a věci se daly do pohybu. Lukáš Boček se nakonec v hlavní recenzi odhodlal dát "Exile" plných osm bodů a zvěstuje jim slibnou budoucnost: "'Exile' ukazuje Thea a Adama v novém světle. Pánové v sobě koncentrují větší sebevědomí a jejich nový sound si přímo říká o vyprodané areny. A snad se jich i dočkají, ze skladeb nepřeslechnutelně vyčuhuje záměr fungovat v opulentním živém předvedení."

To, že jsou naživo hodně dobří, už u nás několikrát dokázali a evidentně si to rádi zopakují, a to hned dvakrát - nejprve v beznadějně vyprodaném Lucerna Music Baru ve čtvrtek 28. března a na podzim se do Prahy opět vrátí 8. listopadu, tentokrát do Incheba Arény. Pětice redaktorů, která se na tuto desku podívala, sice našla nějaké vady na kráse, ale ve výsledku je průměr hodnocení ve výši velmi dobrých 72 procent.


Jaromír Koc - Hurts úplně jinak, ale pořád skvělí (8/10)
Vztah ke kapele: Debut "Happiness" zbožňuju, živá vystoupení kapely mě naplňují štěstím.

Nejsem velkým zastáncem zásadních změn, ale je jasné, že v hudbě je tohoto kroku zapotřebí mnohem častěji než třeba v životě. I tak upřímně přiznávám, že první ochutnávka z nové desky pojmenovaná "The Road" ve mně vyvolala téměř paniku. Nezněla sice špatně, ale vadilo mi, že úplně vyprchala ta éteričnost a melancholie, na které Hurts postavili svůj debut. Trošku mě uklidnil až pilotní singl "Miracle", i když i zde chybí srdceryvnost. Nová deska "Exile" je prostě o dost jiná, než jsme všichni čekali. To však neznamená, že je jakkoliv složitější se do jejího obsahu zamilovat. Hurts se jednoduše rozhodli nejen potěšit své věrné fanoušky (ti ocení hlavně "The Crow" a "The Rope"), ale oslovit i širší publikum. Dali větší prostor kytarám, nechali se v několika případech zlákat k napsání i ne zrovna hlubokomyslnému (leč lehce zapamatovatelnému) textu a celkově trošku přitvrdili. Deska "Exile" tak není album na první poslech, ale na ten druhý a třetí rozhodně ano.

Dan Hájek - Procitnutí z ráje blaženosti a nová cesta (8/10)
Vztah ke kapele: Bylo je zajímavé sledovat už od počátku a jsem zvědav na věci budoucí.

"Exile" není přímo na letmé oťuknutí, i když nabízí paradoxně nemálo přímočařejších hitů, včetně chytlavé "Miracle". Je to však typický grower, kdy jejich charakteristické prvky objevujete postupně a teprve až pak se vám dostávají pod kůži. Zůstal však nezaměnitelný Theův vokál, Adam se přesunul spíše ke kytarám, což je již dávno avizovaná změna. Milovníci "Happiness" si asi více a bezmezně oblíbí druhou polovinu alba, ale ani úvod nezklame. Svou pozornost si zaslouží i skladby z deluxe verze: skvělý šlapák "Heaven" (je možná chyba, že se nedostal do základní části) a dojemná "Guilt" evokující krásku "Mother Nature", b-stranu singlovky "Better Than Love". Hurts se rozhodli nepřešlapovat na jednom místě a nedělat vše jen přes kopírák. Tento risk jim ale vyšel a otevřel nové možnosti pokračování na další desce. Jejich základy každopádně zůstaly - všeobjímající melancholie, výrazné melodie a teď již pevně zakotvená tvář.

Honza Balušek - Lepší, než jsem čekal (7/10)
Vztah ke kapele: Velmi, velmi osobní. Psal jsem o nich pravděpodobně jako první v Česku a následně sledoval každé jejich hnutí, včetně dvou samostatných koncertů v malé i velké Lucerně. Debutu jsem v makru dal desítku.

Hurts
© thequietfront.com
Abych se přiznal, vůbec jsem nedoufal, že by druhé album Hurts mohlo být tak dobré, jak nakonec je. Debut je totiž pro mě z kategorie desek, které se v kariéře kapel přihodí jednou za život. I když jsem "Exile" dal ve výsledku jen sedmičku, čekal jsem to mnohem horší. Taková konstelace úžasných skladeb, emocí a zážitků z koncertů se prostě jen pár let za sebou nemohla opakovat. Dvojice se však s druhou deskou poprala se ctí. Najdeme na ní sice jen několik skladeb, které se vyrovnají perlám z prvního alba (pro mě to jsou "Somebody To Die For", "Help" či "Sandman"), ale také jen několik, které jsou slabší než béčka singlů z debutu ("Only You"). Zůstala snivá nálada, přibylo stadiónové hulákání, některé písničky jen tak proplují okolo. Výsledek je ovšem stále velmi nadprůměrný a jsem přesvědčený, že živě bude hned několik skladeb fungovat mnohem silněji než jen z desky.

Jaroslav Hrách - Kam se poděla melancholie z debutu? (7/10)
Vztah ke kapele: "Happiness" jsem dal v recenzi na svém blogu 10/10.

Nechápejte mě špatně, nová deska "Exile" melancholii nepostrádá. Problém je v tom, že jde o druhou desku v pořadí, a tak mám nutkání srovnávat s tou první. Debut "Happiness" je perfektní počin, přirostl mi k srdci. Všechny skladby jsou na něm vyrovnané. Ten jejich osobitý synthpopový zvuk mě prostě bavil. První singl z nového alba mě však hodně zklamal. Laciný popěvek ve stylu Coldplay ("Miracle" aka "Princess Of China") mi ho okamžitě zprotivil. Po prvním poslechu celé desky jsem měl pocit, že už to nejsou Hurts, kteří složili nádhernou píseň "Wonderful Life". Minimalistické electro prvky už nejsou tak minimalistické (zde však musím vyzdvihnout skvělý závěr "The Road" a refrén v "Mercy") a atmosféra nahrávky už není tak specifická jako v případě debutu. Některé skladby zní příliš popově a líbivě. Když se však oprostím od těchto kousků, zůstanou mi zde stále kvalitní věci, na které jsme z "Happiness" zvyklí, konkrétně "The Crow", "Somebody To Die For" a všemi chválená "Help". Poslech nových Hurts po smršti negativní kritiky nakonec nebolel.

Václav Trávníček - Tyhle koláže už mě tak neberou (6/10)
Vztah ke kapele: Nijak fanouškovský, ale první deska se mi spíš líbila.

S debutem Hurts jsem to měl dlouho na hraně. Theo s Adamem tehdy na motivy svých oblíbených kapel nahráli jedenáct resp. dvanáct písniček balancujících na hraně krajní líbivosti a kýče. Dokázali se trefit do velmi úzkého a těžko definovatelného bodu, který vždy znamená hitový potenciál a zpravidla také ambice oslovit širší vrstvu kontinentálních posluchačů. Ve výsledku byla jednička "Hapiness" zábavná a osobně se mi spíš líbila, než nelíbila. U dvojky "Exile" zůstal poměrně stejný půdorys, jenže inkriminovaná klíčová úžina už kapelu minula. Jejich koláže (alespoň pro mne) už tady nejsou tolik zábavné, ani tak provokativní, ani tak líbivé. Zůstalo jen u nahromaděných momentů, jejichž předlohy (a někdy i předlohy předloh) jsem dávno slyšel. Přidaná hodnota, jež zajistila debutu aureolu výjimečnosti, jejímu následovníkovi chybí. Přesto je mi jasné, že si i "Exile" najde nějaké své posluchače. Vlastně to potvrzuje i zájem o březnový koncert v Praze, který je dlouho dopředu vyprodaný.


Album: Hurts - Exile
Průměrné hodnocení: 7.2/10
Celkový čas: 51:03
Skladby: Exile, Miracle, Sandman, Blind, Only You, The Road, Cupid, Mercy, The Crow, Somebody To Die For, The Rope, Help


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY