Kanadské šimrání v uchu

30.01.2002 05:00 - Luboš Svoboda | foto: facebook interpreta

"Disc One: All Their Greatest Hits (1991 - 2001)" je poněkud komplikovaným názvem best of nekomplikované skupiny s komplikovaným názvem - Barenaked Ladies. Jak se deska povedla, si můžete přečíst v naprosto nekomplikované recenzi.
7/10

Barenaked Ladies - All Their Greatest Hits (1991 - 2001)

Skladby: Old Apartment, Falling For The First Time, Brian Wilson (Live), One Week, Be My Yoko Ono, Alternative Girlfriend, It's Only Me (The Wizard Of Magicland), If I Had $1000000, Call And Answer, Get In Line, It's All Been Done, Jane, Lovers In a Dangerous Time, Pinch Me, Shoebox, What A Good Boy (Live), Too Little Too Late, Enid, Thanks That Was Fun
Na Kanaďany Barenaked Ladies jsem narazil teprve poměrně nedávno. Je to jedna z toho obrovského množství převážně severoamerických kapel, které u nás v rádiu rozhodně neuslyšíte. Díval jsem se na serveru www.launch.com po videoklipech svých oblíbených interpretů a v seznamu mě zaujala prapodivnost tvořící jejich název. Ten, kromě toho, že je do češtiny těžko přeložitelný, je i originální, vtipný a trošku ujetý. To ostatně platí pro klipy i skupinu samu. Poté, co si přehrajete několik videí (doporučuji shlédnout "Call And Answer", kde je spousta bílých VW New Beetle, nebo se nechat obsloužit milým personálem Fast Foodu v "Pinch Me"), mi jistě dáte za pravdu, že kromě toho, že se obraz k textu písně místy příliš nehodí, jsou takové trošku zvláštní. Najdete v nich karatistické výkopy nohou, muže s nadváhou "svůdně" kroutícího pozadím, sem tam nějakou obscénnost. A přesvědčí vás, že tito pánové (no vidíte, asi bych měl prozradit, že lady v sestavě Barenaked Ladies nenajdete ) se rozhodně vážně neberou. Připadá mi, že svým vystupováním klasické rockery parodují.

Do této představy zapadají i milé komentáře k jednotlivým písním, obsažené spolu s historií kapely v bookletu. Dozvíte se například, že autoři South Parku vytvořili postavičky Terrance a Philipa (určitě víte, o které jde) podle Stevena a Eda (i když Steven přiznává, že to je spíš jen paranoia), nebo, že Kevinovu otci se moc líbí jejich píseň "Cash And Carry" (asi ale myslí "Call and Answer").

Základem hudby kapely je rock a rock'n'roll, ale s příměsí country ("If I Had $1000000"), bluegrassu ("Lovers In A Dangerous Time"), skiffle ("Be My Yoko Ono"), v "One Week" dokonce s náznakem rapování (na rozdíl od produkce upocených černochů ovšem na příjemnou melodii). BNL jsou jedni z těch, kteří dokáží psát písničky na několik málo akordů, aniž by tato skutečnost byla na první pohled zřejmá. Silně chytlavá hudba, která nejlépe vynikne za jízdy autem nebo se sluchátky na uších při proplétání se davem, skvěle šlape a má rockový odpich. Dynamičnost a hutnost zvuku ovšem není, jak by bylo běžné, dosažena nepřiměřeným zkreslením kytary, stejně jako výrazný rytmus není zajištěn vše přehlušujícími bicími. Čím, to se mi ještě zjistit nepodařilo, ale prostě tam je. Příjemné také je, že když už vás začne opakující se sloka s refrénem po třech minutách trošku nudit, většinou přijde melodicky odlišný bridge, který by mohl klidně být, po náležitém prodloužení, samostatnou skladbou. Co se týče zpěvu, je, kromě častého sborového, využíváno vzájemné střídání a doplňování dvou hlasů ("If I Had $1000000", "Call and Answer").

V průvodním slově se píše, že největší devizou BNL jsou živá vystoupení. Do Ameriky to mám trochu z ruky, takže pro mě nejsilnější složku tvoří texty. Dokonale pasují k hudbě, příliš se neopakují jejich témata a místy mě překvapila i jejich "solidnost". O kapele se říká, že může zpívat cokoliv a vždy jí to projde, což je pravděpodobně způsobeno lehkým nadhledem a ironií, snadno vypozorovatelných i ve zmiňovaných videoklipech. Příkladné jsou pasáže z "If I Had $1000000": "Kdybych měl milion dolarů, koupil bych ti kožešinový kabát (ale ne pravý kožešinový kabát, to je kruté), ... , kdybych měl milion dolarů, koupil bych ti zelené šaty (ale ne pravé zelené šaty, to je kruté)...".

Zbývá rozhodnout, jak tuto desku s výběrem největších hitů ohodnotit. Oproti řadovému albu to má totiž "Disc One: All Their Greatest Hits (1991 - 2001)" značně jednodušší (pokud bych toto ignoroval, dal bych hodnocení o stupeň vyšší). Jsou zde zastoupeny skladby ze všech předchozích počinů i dvě novinky. Bohužel nejsou seřazeny (chronologicky ani nijak jinak ) a jen poslechem jsou některé obtížně zařaditelné. Zpočátku se mi zdálo, že konec desky za zbytkem trošku pokulhává. Při dalším poslechu jsem se ale tohoto dojmu zbavil.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY