Třeba si z nás tahle čtyřka muzikantů po celou dobu jenom utahuje. Všemu by mohl nasvědčovat už ten název. Kdo příčetný by se v roce 2012 pokoušel prorazit pod pojmenováním Peace? Titul jejich dlouhohrajícího debutu svou originalitou ostatně nedopadl o moc lépe - "In Love". I když i ten je pořád lepší než rovněž zamýšlený "Conversation Deep, Conversation Meaningful"...

Vytáhnout z členů v rozhovorech pár informací je také často zkouškou žurnalistovy nátury. "'Wraith' je o lásce k prostitutce. Ale není to opravdová prostitutka. A není to skutečná láska," říká o druhém singlu zpěvák a kytarista Harrison Koisser. "Follow Baby" zase prý vznikl následovně: "Jednoho rána jsem se vzbudil a v hlavě mi zněl ten song. Měl už skoro kompletní podobu. Jako by to byl produkt snu, dar nebo něco ještě divnějšího. Bylo to tak zvláštní a úžasné. I když možná si jenom vymýšlím..."

Mladšího z bratrského dua Koisserů možná ještě omlouvá věk. Co ale všechny ty live forever, blood, life, love v textech skloňované na všechny pády? Jednu z položek nového alba kapela dokonce pojmenovala stejně jako EP z minulého roku "Delicious", koneckonců proč se otravovat s vymýšlením nových názvů a zbytečně nemást posluchače? V tomto případě se ale jedná opravdu o zbrusu nový track, tříminutové shrnutí čtyřstopého ípíčka nečekejte. Kvantitu vtípků naštěstí omlouvá kvalita nahrávek. Už zmiňované "Delicious" (to první) je v minulém roce vyneslo do první lajny kytarových objevů v UK a zajistilo jim umístění v BBC Sound Of 2013, což - pokud byste nevěděli - není úplně to nejblbější, co si můžete jako mladý hudebník připsat do svého životopisu.

Po poslechu prvotiny "In Love" mi to ale dochází. Skupina, která se dala dohromady v roce 2009 a dříve vystupovala pod jménem November And The Criminal, má vlastně plné právo dělat si takovým způsobem srandu. Nepotřebují mít ve svém názvu žádné stylové hříčky, nepotřebují vymýšlet vůbec nic. Raději nechávají muziku, aby za ně mluvila. A v té to myslí naprosto vážně. Jejich deska je vlastně dostatečně arogantním gestem pro (nejenom) začínající kapely, které dávají přednost formě před obsahem. A že bychom jich hlavně v dnešním věku našli spoustu, je snad už zbytečné dodávat.

Zvuk Peace bývá popisován jako "temný s nádechem tropických rytmů". Skutečně zní jako střet pohřebních The Horrors s roztančenými The Stone Roses na extázi. Ostatně hned úvodní "Higher Than The Sun" zní jako nepoužitá skladba ze "Skying", tedy až do refrénu, s kterým by se na stadión nestyděli vejít ani U2. Právě melodické a dobře zapamatovatelné refrény se zdají být jejich nejsilnější stránkou. Z každého jednotlivého songu dělají vybroušený klenot, který dokáže žít svým vlastním životem a může se stát další hymnou indie generace. Stačí si jen vybrat. Každý si v tracklistu může najít ten svůj.

Zvolíte snad beznadějně romantickou, v růžovém papíru zabalenou a parfémem nastříkanou "Lovesick", kterou by si svého času dovolili nahrát jenom The Cure? Pro zasněné letní podvečery v červáncích utopenou "Float Forever"? Nebo se raději se "Sugarstone" vrátíte do doby, kdy se bratři Gallagherovi sice už nesnášeli, ale ještě spolu dokázali vydržet? (A když jsme u toho, na své by si klidně mohl přijít i zapomenutý grunger. Singl "Follow Baby" je totiž tak trošku vykradená Nirvana. Nebudeme si ale kazit plejádu ostrovních skupin...)

Peace zůstali střízliví i v délce stopáže a těšit se tak můžete na deset přesně zacílených zářezů. Na "Delicious" nám sice naservírovali výborný desetiminutový cover "1998" od trancových Binary Finary, ale na "In Love" své štěstí nepokoušeli. Sázka na jistotu napoprvé znamená také absenci experimentů. The Horrors (hlavně ty psychedelické z éry jejich třetí řadovky) tedy skutečně na některých místech můžou připomínat, ale stejně jako oni už nepřekračují povolenou dávku LSD, ani nás nestraší divnými zvuky, jejichž zdroje nemůžeme dost přesně určit.

Peace zkrátka zůstávají na zemském povrchu, kde na sebe nechávají dopadat sluneční paprsky a nepouští se do neprobádaných galaktických končin. Zatím. Navíc jsou veskrze optimističtí. Jejich písničky jsou protkány láskou, cukrem, ještě jednou sluníčkem a jsou po všech stránkách lahodné. Krásným zakončením desky je "California Daze", jedna ze starších věcí. Nostalgická balada doprovázená křehkým vybrnkáváním a Koisserovým poetickým vyprávěním o dívce z Kalifornie, která "chutnala jako sluneční svit".

Předpokládám, že kritici i posluchači se u "In Love" rozdělí do dvou kategorií. Jedni budou jenom chodit okolo a kroutit hlavou nad těmi, kteří na recyklovanou hru mladých Britů skočili. Ještě bude zajímavé sledovat, k čemu všemu budou Peace v recenzích přirovnáni. Ti druzí ale po poslechu třeba uroní i nějakou tu slzu dojetí a bude se jim chtít křičet radostí: "Konečně se zase jednou objevila taková kapela!" Kapela, která má šanci stát se opět jednou kultem, ke kterému se budou klanět příští generace. Na svém debutu (na němž nepochybně odvedl kus práce také producent Adele nebo Arctic Monkeys Jim Abyss) si vzali to nejlepší od svých předchůdců a stvořili nahrávku, která má zase jednou šanci stát se klasickou. Teď už je jen na vás, do které kategorie se přiřadíte.