Zeptám se rovnou: Gott, nebo Kryl?

Kryl.

Pak jste si musel připadat na Slavících nepatřičně.

Nepatřičně ne, byl jsem potěšený, šťastný a hlavně strašně překvapený. Dodneška vlastně pořádně nevím, jak jsem se tam cítil, mám takové to černo v hlavě. Obzvlášť poté, co jsem byl vyhlášen za vítěze. Jak to vlastně myslíte, nepatřičně?

Neměl jste ani na moment pocit, že jste tam být neměl? Minimálně generačně - přebral jste štafetu po zpěvákovi, který se v čele držel od samého začátku, tedy od roku 1964. Ocitl jste se v úplně nové společnosti.

Ten pocit jsem ale určitě neměl. Naopak jsem měl pocit, že se stále pohybuji mezi těmi samými lidmi. Asi je to tím, že se nevyskytuji nikde, kde se vyskytovat nemusím. Nechodím na žádné večírky, neobrážím žádné akce, kde nikoho neznám. Nemám ani touhu se s někým novým seznamovat, mám své přátele, jimž věnuji svůj volný čas, a kdybych jich měl mnoho, nestíhal bych je, což by mi pak bylo líto. Tudíž jsem se ani na Slavíkovi s nikým neseznamoval, protože jsem nechtěl. Na druhou stranu jsem ale za celý večer vůči nikomu nepociťoval ani žádné antipatie.

Znamená pro vás Slavík nějakou životní metu?

Samozřejmě, vidím to v očích ostatních lidí a cítím to i já sám. Říkám si jen, že to po příštím Slavíkovi zase přejde. Já samozřejmě vím, že jsme teď slavní, ale za zásadní zlom v kariéře Slavíka nepovažuji. Beru ho jako zpětnou vazbu a ocenění za to, že jsme dlouho pracovali na poslední desce a na turné. Dívám se tedy skrze Slavíka spíše do minulosti než budoucnosti, to by byla podle mě cesta do pekel. Chtěl jsem druhý den poděkovat na svém koncertu publiku, protože od něho jsem tu cenu dostal, v té řeči jsem ale Slavíka nakonec vůbec nezmínil. Nechci patřit do nějaké voliéry. Navíc mi to najednou právě připadalo jako vytahování se - heč, já mám Slavíka!

Co když za rok opět vyhrajete?

O tom jsem raději vůbec neuvažoval. Protože to by bylo to nejhorší, co bych si teď mohl způsobit - upnout se k nějaké obhajobě prvenství. Chápu ale, že myslíte takové to podivné prostředí, které se kolem Slavíka vytvořilo vlastně bez ohledu na samotnou anketu. Podle mě je na vině bulvár, který je u nás někdy až překvapivě silný a který tvoří mezi lidmi naprosto zbytečné bariéry. Vytvářejí nějaký podivný mikrostát, jemuž já moc nerozumím. Píší o lidech, kteří dělají úplně stejné věci jako všichni ostatní - třeba si jedou koupit pračku. V metru pak druhý den všichni čtou, že ta nebo ten si koupil novou pračku a odžijou si to jakoby s těmi celebritami. Možná pračku doma nemají, nebo nevím, ale přijde mi to naprosto zbytečné. Chci žít vlastní život, jenže oni mě nutí žít život někoho jiného, což se mi vůbec nelíbí.

Nutí vás žít cizí život?

No ano, protože oni se vás často ani neptají, jestli chcete, aby o vás psali. Mají zvrácený pocit, že na vás mají nějaký nárok, z čehož pak vznikají naprosté bludy a nepravdy. Vím, že bulvár je všude ve světě, chápu ho jako útočiště pro lidi, kteří třeba nejsou ve svém vlastním životě spokojení. Myslel jsem, že trend voyaerství už odezněl s těmi strašnými reality show, jenže asi ještě není pryč úplně. Lidem zřejmě pořád dělá dobře špehovat v soukromí jiných. Rozhodl jsem se proti tomu ale alespoň částečně bojovat, naštěstí je ta uměle vytvořená realita jako bublina, do které někdy stačí jen šťouchnout a ona praskne. Říkám si, že každý se nějak musí živit, ale vyložené lži mi prostě vadí. A vadí mi i to, že ze mě tím pádem bulvár dělá nějakou neživou, nehmotnou postavu.

Jak se to projevuje?

Třeba jdu po ulici a lidi, kteří o mně četli nějaký podobný článek, se pak diví: Jé, ty jsi fakt Tomáš Klus? A ty chodíš normálně po ulici? Mně je to vlastně strašně nepříjemný! Ovlivňuje to můj život dnes a denně, přitom já opravdu řeším stejné věci jako ti lidé, co mě na té ulici oslovují. Někdy mě bolí břicho, mívám občas i průjem! Jen se s tím nepotřebuji chlubit v bulváru, za což mě on trestá tím, že o mně píše třeba i beze mě.

Raději byste zůstal spíš nenápadným písničkářem, než se stal popovou hvězdou?

Takové rozhodování není v mojí moci. Můžu být sdílný, když se mě někdo slušně zeptá, slušně odpovím. Jenže ono to tím nekončí, můj výrok si vezme někdo, kdo se mnou vůbec nemluvil a vystaví na něm naprosto fiktivní příběh. Snažím se dávat najevo, že s tím nesouhlasím, a vyložené lži uvádět na pravou míru.

Pryč od bulváru. Poslal jste někdy v rámci Slavíků někomu svůj hlas?

Ne. A dokonce se přiznám, že interprety, kteří tam obvykle vítězí, ani neposlouchám. Nerad bych, abychom působili (Klus a kytarista Jirka Kučerovský, pozn.red.) jako nějací odtažití intelektuálové ve vytahaných svetrech, ale je fakt, že hudebně ke Karlu Gottovi nemáme velký vztah. Neřešíme ani, jestli byl normalizačním zpěvákem, jak o něm tvrdí někteří zlí jazykové, nevíme ani, kdy vydal poslední desku. Nás to nezajímá, ale nebudeme přece proto tvrdit, že Karel Gott není populární.

Nedávno jste řekl, že neposloucháte takřka žádnou soudobou hudbu. Co posloucháte?

Teď jsem silně ovlivněn generací Janis Joplin. Mám pocit, že ještě neřekli poslední slovo, a mám z toho radost, protože i do světového mainstreamu se teď začínají dostávat kapely s podobným odkazem, i když třeba s jiným obalem, než bylo hnutí hippies. Tam jsem si našel cestu, ve zpívání o obyčejném člověku a o lidech jako takových. Přijde mi, že se vrací nějaká vlna humanismu, a rád bych se k ní přidal. Jinak třeba v autě si pouštím spíše rádio, Český rozhlas.

Slýcháváte se tam?

Ani ne, oni mě zrovna moc nehrajou. Ale já jsem se obecně moc v rádiu neslýchal, když už někde v obchodě hrála moje skladba, snažil jsem se dělat, že se mě to vůbec netýká. Přiznám se ovšem, že v době, kdy mě rádia hrát teprve začínala, prožíval jsem při jejich poslechu obrovskou euforii. Konečně jsem byl v étéru!

Vyrážíte na druhou část turné Ani si nesedejte, první zastávkou je opět Bratislava. Má to nějaký důvod?

Líbí se nám tam. Když jsme loni přijeli na Slovensko v rámci turné poprvé, nevycházel jsem z údivu. Myslel jsem si, že pro nás objevím nový stát a na koncertech publikum přitom znalo mé písničky a dokonce s námi i nahlas zpívalo. Jako bychom naskočili do rozjetého vlaku. Ten pocit jsme si chtěli zachovat.

Připravujete si jednotlivé koncerty, nebo se uchylujete čím dál víc k improvizaci?

Abych řekl pravdu, už prakticky nepřipravujeme. Pro mě to je věc, která mi pomáhá se vymanit z toho stereotypu. Rok hrajeme neustále dokola stejné písně, je fajn vybočit i pro mě samotného a jsem strašně rád, že to chápou i diváci. Navíc oni vědí, že díky improvizaci dostanou něco výjimečného, show, která se už nikdy nikde opakovat nebude. Mě to strašně dopuje a nabíjí adrenalinem, je to takový můj bungee jumping během show. Tohle turné bylo myšlené trochu jako prodloužení festivalové sezóny, jen se koncerty přesunuly pod střechu, improvizace jim dodává ten pocit autenticity, navíc je fajn se někdy chytit i něčeho jiného než playlistu. Když třeba cítíte, že koncert jde trochu takříkajíc do kopru, zařadíte na program trochu humoru. Který my, pravda, nemáme.

Máte rád i ty chvilky trapnosti, které k improvizaci neodmyslitelně patří?

Máme je rádi, ale nesmí jich být moc. Trapno je v rámci humoru skvělé, ale nesmí nad ním v žádném případě převládnout.