Vzpomínáte si na ně? Britští fešáci Blue byli ve své době tím, čím jsou dnes pro rané puberťáky One Direction. Vznikli v roce 2001, vydrželi spolu tři roky a nahráli trojici ve své době opravdu parádních popových desek, ze kterých se hitparádové hity vyzobávaly jedna radost. "All Rise", "One Love", "U Make Me Wanna", "Guilty", "Breathe Easy", "Bubblin'", "Curtain Calls", "Sorry Seems To Be The Hardest Word"... No, to bychom tady byli ještě dlouho.

Pak si ale chlapci začali lézt na nervy, vydali pár bestovek a jeden z nejsympatičtějších a nejpříjemnějších boybandů to zabalil. Každý z nich pak vydal solidní sólovou desku, přičemž zcela podle očekávání sklidil nejvíce úspěchů afroameričan Simon Webbe, který jako jediný vydal dokonce dvě. Kromě Lee Ryana pak každý z nich absolvoval chvilku slávy v muzikálu nebo zakládal rodinu. Plavovlasého Duncana Jamese jste tak mohli vidět v muzikálu na motivy filmu "Pravá blondýnka", Webba zase v "Sestře v akci". Došlo i na nějaké ty televizní soutěže a reality show.

Sláva ale postupně opadla a na skupinu začal sedat prach. Zmrtvýchvstání přišlo až v roce 2009, kdy modrásci oznámili comeback a s novým singlem "I Can" se jali dělat Británii ostudu do příšernosti jménem Eurovize. V soutěži bizarních interpretů pochopitelně neměli šanci a i to se nejspíš podepsalo pod neúspěchem nového singlu (v Británii šestnáctá příčka - nejnižší v jejich kariéře). Na novinku "Roulette" se čekalo další dva roky, a tak se prodleva mezi třetí a čtvrtou řadovkou natáhla na deset let. Co myslíte, stálo čekání za to?

Vlastně ani moc ne. Než si desku pustíte, je třeba ujasnit si, co od ní vlastně čekáte. Že znovu zboří hitparády? To opravdu nehrozí. Produkce se sice v několika skladbách ujal třeba RedOne, ale v letní hitovce "Paradise" jen vykrádá Harrisovu "We Found Love" a jinak zní asi tak, jako by mu hošani zaplatili jen poloviční taxu. Všude jinde pak uslyšíte tisíckrát ohrané smyčky, postupy a mechanismy, které fungovaly naposledy... No, před deseti lety. Singl "Hurt Lovers" budiž názornou ukázkou. Noví Blue jsou totiž jen a pouze pro fanoušky, kteří jim zaprvé zůstali celé roky věrní a zadruhé se hudebně nijak dál nevyvíjeli.

Pokud si tedy spokojeně notujete třeba nad "Fires" Ronana Keatinga, novým Robbie Williamsem nebo koneckonců i nad posledními alby Take That, pak budete nejspíš spokojeni. Ale kolik vás bude? Doba se prostě změnila a do středu zájmu se dostávají stále mladší a progresivnější. Blue by ve svých víceméně třiceti letech ještě použitelní byli, ale to by museli splňovat alespoň tu progresi.

Pokud byste si totiž pustili všechna jejich alba za sebou, nejspíš byste mezi třetí a čtvrtou deskou ani nepoznali rozdíl. Přechod je naprosto plynulý, skladby jsou náladově i produkčně takřka totožné. Jenže zatímco u trojky si vybavíte dobu a vzpomínky, které se k nim vážou (první pusy a takové ty hlouposti), čtyřka už příjemné rochnění se v nostalgii nabídnout nemůže. A v tu chvíli se otevírají oči a vy zjišťujete, že to album je vlastně úplně obyčejné.

"Roulette" nijak nevyčnívá nad konkurencí, nesnaží se překročit stín minulé tvorby, nepokouší se udělat z boybandu manband. Je to jen opakování se, louhování z víckrát použitého sáčku čaje a zabřednutí do nechtěné sebeparodie. Hlas Simona Webba v uších sice stále hezky hřeje a vokální exhibice Lee Ryana berou dech, jen už to prostě dohromady nefunguje. Možná se vám po vícero posleších Blue dokonce zprotiví.

Že to ale není úplně marná deska, poznáte až v jejím závěru, kdy z moře průměrnosti najednou vylovíte osamocenou perlu v podobě překrásně gradující balady "All I Need", jež je skvostnou popovou harmonií fungující nejen v rámci jejich diskografie. Že by jejich labutí píseň?