Celkově vzato Richard Müller ve vyprodaném sále pražské Lucerny nezklamal. Sám za sebe předvedl profesionální vystoupení, ti, co ho neviděli poprvé, nemohli být ani zaraženi tím, že Müller na deskách a Müller naživo prezentuje dvě docela odlišné kapitoly, ve kterých se dají těžko hledat - kromě výrazu samotného protagonisty a trosek studiových muzikantů - společné body. Divák, který ale nemá kontinuální zkušenost s "živým" Müllerem ještě z dob Banketu a na koncert dnes přichází naladěn "chytrým" popem a muzikantským nadhledem posledních desek, musí zažívat jistý díl zklamání.

Lehkost, poklidnost, umírněnost, vesměs komornost, jakou máme naposlouchanou z "Nočné optiky", "Konce sveta" či "01" se ve stadionovém a megalomansky laděném prostředí ztrácí, jsou vytlačovány tím, co chtě nechtě k halovým koncertům patří. Totiž potřebou přehrát z repertoáru i z písní samotných jen to "nejdůležitější", omezit se na předání toho, co si z nich průměrný hudební konzument pamatuje. Je jistě důležité, aby zazněly převážně singly z nových i starších desek, je jistě důležité, aby verze písniček byly těm deskovým co nejpodobnější. Na druhou stranou, od formátu toho nejlepšího ze slovenského popu, ve kterém se koncentrují ti z nejlepších ze slovenských hudebníků, by člověk čekal víc. Čekal by větší nadhled muzikantů, uvolněnost - ne však jen tu ve výrazu, skrývanou za velmi průměrné výkony - a kompaktnější dramaturgii vystoupení.

Müller má za sebou pestrou minulost plnou zvratů a šťastných i nešťastných experimentů, což samozřejmě k jeho osobnosti patří a buďme za ně vděční, je nasnadě přiznat, že i díky nim dnes došel tam, kam došel. Když ale v rámci dvou hodin vystoupení dojde pouze k průřezu toho "nejslavnějšího" a posluchačsky vděčného, může se to zdát málo a sklouzávání k mechanismům šoubyznysových principů je v jeho případě snad i zbytečné. Písně jako "Tlaková níž", zde zahraná ve výtečné verzi s hostujícím Danem Bártou, poklidný duet "konečných otázek" s Ivou Bittovou "Koniec sveta", či "Cigaretka na dva tahy", si přeci nezaslouží figurovat vedle toho nejtuctovějšího popu, ke kterému Müller čas od času sklouzává - nejexemplárněji nechť poslouží "Baroko" (zde s hostující Annou K.), případně mediálně neprovařanější písně poslední ("Nina Ricci", "Srdce jako kníže Rohan") či dávnější ("Štěstí") doby. Přitom došlo i k zábleskům hravějších a předělaných aranží, jakých se dopustil v pravděpodobně úplně nejstarší hitovce "Po schodoch". Nadnesenými extrémy se prolínaly skladby s verzemi takřka identickými z alb, jejichž zařazení v každém případě potěšilo. Za všechny "Nočná optika", "Milovanie v Daždi", "Až povezou mě na lafetě", "Nebude to ľahké", "Nahý II.".

Podtrženo sečteno. Sólové desky, které Müller (minimálně v posledních letech) vydává, jsou alespoň z čistě muzikantského pohledu zajímavější, konsistentnější a uzavřenější než to, s čím se prezentuje v obřích šou naživo. Na koncertech schází to, co může být právě na albech přitažlivé, ucelenost, jednotná linie a atmosféra, komornost. Na stranu druhou nemá cenu Müllera podezírat, že podléhá tlaku vydávajících firem a živá vystoupení nevytváří ke své spokojenosti. Vyprodané megakoncerty spojené s přímou a nadšenou odezvou médii naočkovaného publika je to, co extrovertnější části Müllerovy osobnosti sedí a je pro to jistě schopen učinit mnohé. Bohužel však těch, kteří si jeho desky spokojeně kompletují z jiných důvodů než z potřeby být u toho "velkého" a sezónně slavného, je pravděpodobně menší část a jsou to ti, kdo na koncertech procházejí lehkou desiluzí.

Richard Müller, Lucerna, Praha, 16.12.2001