Minulý rok byl pro tebe přelomový - vyšla ti oceňovaná deska "The Silicone Veil", která se dočkala vydání i v Británii. Jaká byla zkušenost mimo Norsko?

Byla to velká zábava. Hodně přesunů, hodně highfives, hodně úsměvů. Mým cílem bylo vždycky být schopná stát se muzikantkou na plný úvazek a mít kariéru, díky které budu moci být stále na cestách a která mi dá volnost vyjádřit mé umění. Rozhodně to byla cenná zkušenost a ráda si ji zopakuji. Navíc bylo hodně osvěžující potkávat a reagovat na úplně nové publikum.

Na svých deskách ses výrazně přehoupla od klasického písničkářství k experimentálnějšímu elektronickému zvuku. Je "The Silicone Veil" jeho konečná fáze, nebo ještě svou cestu za elektronikou posuneš dál?

Myslím, že se v té elektronice ještě budu posouvat - minimálně na dalším albu. To ale už možná opravdu bude moje poslední elektronické dobrodružství, na které se vypravím. Poté budu zkoušet zase nové věci.

Jedním z klíčových prvků tvé hudby jsou dokonalé melodie. Je za nimi mnoho práce, nebo přichází přirozeně samy od sebe? Je snad nějaký song, u kterého jsi měla v tomhle ohledu problémy?

Předně moc díky za poklonu! Melodie je pro mě opravdu nejdůležitější součástí hudby. Někdy mě přirovnávají ke Kate Bush, což mě velice těší, ale abych byla upřímná, její písničky mi přijdou trochu obskurní, často postrádají právě opravdu silnou melodii, ta je jen tak v pozadí, nevýrazná. Její hudba, především její zvuk, je ale jinak samozřejmě hodně zajímavá. Co se týče toho boje s melodií - opravdu na posledním albu je jeden song, který nám dal pořádně zabrat. "Among Us" jsme zkusili v mnoha a mnoha různých úpravách, ale nemohli jsme najít ten správný groove. Nakonec se nám to však podařilo a jsem s výsledkem velice spokojená.

Když už jsme u výstavby tvé hudby - vím, že si ji píšeš skoro celou úplně sama. Jak vypadá tvůj tvůrčí proces?

Ráda úzce spolupracuji s nějakým producentem. Se dvěma posledníma deskama ("The Silicone Veil" a "The Brothel") jsem strávila hodně času ve studiu po boku Larse Horntvetha, který je úžasným skladatelem a muzikantem. Zaranžovali a produkovali jsme většinu hudby společně, ačkoliv je třeba říci, že u "The Brothel" byl Lars do celého procesu zapojen o něco více. Úplně nemám ráda improvizaci a aranžování ve studiu, takže hodně toho bylo napsáno už dopředu, než jsme začali nahrávat. Na místě jsme pak dělali různé úpravy. Ovšem i tak se někdy stalo, že jsme i ve studiu začali pracovat na některých skladbách úplně od nuly. Obvykle si na počátku práce vyberu nějaký nápad nebo linku, někdy i s textem a melodií, a odtud začnu budovat song. Pak ho začnu celý dávat dohromady. Na "The Silicone Veil" jsem často začala s beaty, abych měla nějaké jádro, na které jsem mohla nabalit zbylou aranžérskou práci.

Co je vůbec "The Silicone Veil" (v překladu silikonový závoj)?

Těžko se to vysvětluje, ale je to takové shrnutí všech motivů a témat z alba. Myslím, že je to hezká představa určité hranice mezi námi a linií mezi životem a smrtí. Je skutečně náročné slovy vyjádřit, co "The Silicone Veil" skutečně je. Ve skutečnosti to sama úplně nevím. Je to jen taková představa.

Zmiňované album má poměrně temnou, hutnou atmosféru a často se v textech zaobíráš smrtí. Jak je známo, v Norsku je hodně velká míra sebevražd. Myslíš, že je zde nějaká spojitost?

Myslím, že v Norsku ta zimní temnota lidi docela deprimuje. O tom se nedá moc diskutovat, to je známý fakt. Na druhou stranu hodně hudby z naší země má bezstarostný a veselý náboj, nebo alespoň je to muzika, kterou většina lidí chce poslouchat. Ovšem chápu, že je velice lákavé udělat podobný závěr, jaký jsi učinil. Možná na tom něco bude.

Všechny tvé texty na albu jsou anglicky. Jaký je hlavní důvod?

Tohle je něco, na co se mě hodně lidí ptá a přijde mi zajímavé pochopit, proč nepíšu písničky v norštině. Řekla bych, že je za tím hned několik důvodů. Ten nejdůležitější je, že když jsem začala psát své vlastní songy, napodobovala jsem umělce, které jsem v té době nejvíce milovala - Cat Stevens, Carly Simon, Carole King. Pak už mi přišlo zkrátka nepřirozené začít psát texty v norštině.

Co si teď ráda ve svém volnu pustíš za hudbu? Jednou si uvedla, že tě nejvíce baví Radiohead, raný dubstep, Burial, Skream a také Aphex Twin. Platí to stále?

Řekla bych, že jsem si tuhle muziku užívala nejvíce v době, kdy jsem pracovala na albu "The Brothel", předchůdci momentálního "The Silicone Veil". Teď poslouchám naprosto všechno od folku po house. Mám ráda i hip hop, obzvlášť The-Dream, 2 Chainz nebo ASAP Rocky. Ráda si poslechnu třeba i první nahrávku Taylor Swift. Jasně, je to hudba pro čtrnáctileté holky, ale ve svém žánru je fakt jednička. Řekla bych, že to je zřejmě ta nejvíc šokující odpověď, kterou ze mě dostaneš (smích).

Mezi tvé další koníčky kromě hudby patří i filmy - ovlivňuje tahle vášeň i tvé videoklipy?

Nejsem nějaký superzapálený pošuk do všeho, co se filmu týče, ale ráda trávím volno se zajímavými filmy a naprosto miluju chození do kina. Něco mě hrozně přitahuje na tom, jak si tak sedíš ve tmě a necháš se absolutně pohltit děním na plátně. Filmy jsou obrovsky silnou platformou, protože lidi zasáhnou zároveň obrazem, příběhy a hudbou. To se pak snažím předat ve videoklipech.

Co děláš raději - tvoříš a nahráváš novou hudbu, nebo vystupuješ?

Miluji tyhle činnosti úplně stejně.

V tom případě se nemohu nezeptat - když si v našem žebříčku Čtyřiceti nejlepších zahraničních alb roku 2012 obsadila první místo, myslíš, že se to dá považovat za důvod, abys vůbec začala zvažovat, že do České republiky přijedeš vystoupit?

Ve skutečnosti jsem v Česku ještě nikdy nebyla, ale hrozně ráda bych přijela! A doufejme, že když už u vás budu, že budu moci vystoupit.

Díky za tvůj čas, Susanne.

I já moc děkuju a děkuju i za to, že jste na musicserveru projevili zájem o mou hudbu!