Letos přesně 22. ledna by se tento veršotepec dožil sedmdesáti let. Nebýt nepozorného řidiče nákladního automobilu, který mu v roce 1973, tedy přesně před čtyřiceti lety, zapomněl dát přednost. Tato dvě jubilea byla pro vydavatelství Supraphon důvodem k vydání obsáhlého trojdiskového opusu s názvem "Karel Gott zpívá písně s texty Jiřího Štaidla". Štaidl ve své době patřil k první lize těch, kteří svými slovy obohacovali melodie skladeb.

A že bylo na co textovat. Šedesátá léta patřila ke zlomovým érám nejen populární hudby a moderní hudba z nich čerpá dodnes. Navíc díky Pražskému jaru nebylo v té době cenzorské soudruhovo oko tak přísné, a proto mohlo vzniknout i několik klenotů, které by později v dobách normalizace neměly šanci na úspěch. A toho využil i Štaidl.

V jeho textech byla spousta skrytých motivů, básnických obratů plných něhy, romantiky, citu, ale taky žalu, bolu. Sám toho zažil na svůj věk také dost, připomeňme smrt jeho velké lásky, bronzové medailistky ze ZOH v Grenoblu 68, krasobruslařky Hany Maškové. Tyto verše se staly nejen nadčasovými, ale i nadstylovými. Možná by se sám básník divil, že jeho písně si půjčili do svého repertoáru takoví rockeři jako Aleš Brichta, Arakain nebo Wanastowi Vjecy.

Napsal jich celkem 210 a z nich skoro polovina patřila do repertoáru našeho romantického tenora. V tomto kompletu jich je ke slyšení hned 76. A je téměř neuvěřitelné, že opět téměř půlka z těch písní se stala hity. Člověk si skoro až nedokáže představit, kolik by jich Jiří Štaidl ještě napsal, pokud by se dožil více jak třiceti let. Jasně, zdaleka všechno nejsou jenom hity, jsou zde i hůře stravitelné písně typu "Vítám vítr v údolí", zároveň jsou zde ale skvosty, které mohly upadnout v zapomnění. Jako například na prvním disku Gottovy výlety do sfér vážné hudby v podobě otextované Smetanovy "Má vlast" nebo skladby "Adagio" od Ludviga van Beethovena.

Na tomto výběru uspokojí své ucho jak ti, co očekávají hity, tak skalní Gottovi fanoušci a fajnšmekři. Veškeré písně mají rozmáchlá a bohatá orchestrální aranžmá, ale Gottův hlas se v nich rozhodně neztrácí, ba naopak. Při poslechu kompletu člověku připadá, jako by vztah mezi textařem a zpěvákem byl postupem času stále hlubší a intenzivnější, protože zatímco na prvních dvou CD existují hlavně u méně známých písní hluchá místa, u třetího disku je to co píseň, to rýha do paměti a jizvy jsou stále hlubší a hlubší. Hlavně při čarokrásném coveru "Oči barvy holubí" nebo při písni "Táto, zůstaň aspoň do vánoc". Závěrečnou bonusovku obstarala roztomilá kooperace Karla Gotta s tehdy stále slavnější kapelou Žlutý Pes, kdy si společně v roce 1992 střihli píseň "Ptačí nářečí". Rozsáhlý booklet dává nahlédnout do Štaidlova alba fotografií a podává kompletní servis informací o každé skladbě na 3 CD.

Co by se dalo této kompilaci vytknout? Vzhledem k tomu, jak je rozsáhlá, je s podivem, že se vydavatelství nerozhodlo přidat ještě jeden disk a nevydat rovnou komplet Gottových písní se Štaidlovými texty. Anebo, vzato z jiného úhlu pohledu, Štaidl nepsal jen pro našeho zlatého slavíka, psal prakticky ve své době pro celou naši první ligu populárních zpěváků, a proto když slaví letos tato dvě jubilea, mohl vzniknout komplet, který by byl jenom jeho. To znamená, že by své místo měly i písně "Hvězda na vrbě", "Lásko má, já stůňu", "Pátá", "Pláču, pláču sůl" nebo "Dej mi pár okovů" a mnoho dalších písní různých našich interpretů té doby. Jeho portrét by tak působil mnohem celistvěji a kompaktněji. Karel Gott totiž takovýchto výběrů vydal několik a jistě ještě několik vydá. Ale to jsou příliš chabé argumenty na to, aby se tento cenný a bohulibý počin dal smést ze stolu.