Pozn.: Omluvte, prosím, nižší kvalitu doprovodných fotografií, na koncertě nebyl přítomen žádný z našich profesionálních fotografů.

O nečasí ale povězte punk-rockovým fanouškům. Ti už od odpoledních hodin okupovali prostor před vídeňským klubem Flex, kde je před koncertem přišel pozdravit Austin Kerr, basák amerických Set It Off, jednoho ze tří zvučných jmen večera.

No dobrá, startující Like Torches ze Stockholmu zas tak zvuční nejsou, koneckonců člověk by jen s hledáním jejich profilu na Wikipedii mohl strávit spoustu času. Agresivita a punková dravost, s jakou se chvíli po devatenácté hodině předvedli, jim ale přes veškerou snahu nebyla nic platná, když jejich písničky v tragickém nazvučení často nešlo ani rozeznat. Apatické a v tu chvíli ještě stále dost promrzlé publikum tak ožilo jen ve chvíli, kdy si do "Missing It All" přizvali v kapuci skrývajícího se Ryana Keye, který v písni hostuje a pomáhal kapele s debutem "Keep Your Head High". Ten vyjde fyzicky už příští týden.

Ani Set It Off na tom nebyli se zvukem nejlépe. Ačkoli Cody Carsonovi bylo pódium malé a texty z vynikajícího debutu "Cinematics" křičel fanouškům v prvních řadách takřka do obličeje, jeho vokál se mezi ostatními nástroji ztrácel. V nastoleném trendu divokosti se ale pokračovalo zvuku navzdory. Třeba s hitovkou "Dream Catcher", kde Carson i přes tlumený mikrofon pěvecky exceloval.

Floridská pětka dává na desce vzpomenout jak na své kamarády Every Avenue, tak na hlavní hvězdy večera. Že k jejich odkazu přidala naživo i zuřivá rocková gesta, přímočarost, vysoké výkopy nebo rychlé otočky s kytarami, už ani nemá cenu zmiňovat. Prostě perfektní punk-rocková show. Krátká, intenzivní, nezapomenutelná. Pro milovníky žánru, kteří s nimi dosud neměli co do činění, není momentálně lepší volby.

Natočit album, které zůstane nadčasovým, to je sen asi každého muzikanta. Yellowcard se to s "Ocean Avenue" podařilo. Do obchodů zamířilo už před deseti lety a od té doby nezestárlo ani o tón. Samotná kapela je přitom stále svěží a nahrává další skvělá alba. Kupříkladu to poslední, "Southern Air", které přijela do vyprodaného Flexu propagovat. Když hráli Yellowcard v Rakousku naposledy, mělo jejich nejmladší dítko teprve tři dny a zazněla z něj jen první ochutnávka "Always Summer". Tentokrát už ale měli nové písně zmáknuté jak ti na pódiu, tak ti pod ním. Sborově odzpívaná byla každá z šestice čerstvých skladeb - ať už to byla méně známá pecka "Rivertown Blues" nebo burácející hymna "Here I Am Alive".

Skokově vylepšený zvuk umožňoval partě kolem Ryana Keye předvést vše, čím si za šestnáct let na scéně vydobyla své postavení. Výrazné, až popově stavěné refrény se mísily s chytlavostí a rockovým soundem, kterému jacksonvillský podpis dodal na šťavnatosti. Už jen příchod zpěvákovy blonďaté kštice na pódium by se dal přirovnat k vycházejícímu floridskému slunci. A horko bylo až do konce. Se vší úctou k Raynu Mendezovi a Joshi Portmanovi, byla to právě ústřední trojice Key-Mackin-Parsons, na koho se oči přítomných upínaly nejčastěji. Tedy za předpokladu, že právě v kotli nezjišťovaly, kde je dole a kde nahoře. Key zpíval jako o život a jeho už tak energický pódiový výstup dováděl po hlavu zaplněný klub k šílenství.

Nezáleželo na tom, který hit se zrovna hrál, fanoušci, mezi kterými byli hojně zastoupení i Češi a Slováci, měli o zábavu postaráno vlastně nonstop. V zaplněném prostoru vytvářeli circle pity, nechali se unášet nad hlavami ostatních od šaten až pod pódium a vlny, které se v kotli vytvářely, mnohdy předčily i ty zpod Sum 41, respektive Arctic Monkeys na Rock For People. Jakoby doširoka usmívající se houslista Sean Mackin svým tričkem s nápisem Start The Party zadal svým ovečkám rozkaz, kterému se ve svých propocených tričkách v neokysličeném davu měli podřizovat až do konce. Konkrétně u Mackina pak trošku zamrzelo, že nedošlo na jeho pověstné salta vzad. Na druhou stranu je ale pravdou, že provádět je na malé ploše skromného pódia by nebyl nápad z nejchytřejších.

Nezapomínejme ani na jednoho z nejnadanějších bubeníků planety. Longineu W. Parsons III s paličkami v rukou jednoduše bral dech. Pohyby jeho čtyř končetin připomínaly šamanský tanec a sólo, které předvedl uprostřed setu s ručníkem přehozeným přes hlavu, patřilo spolu s "Believe" a "Breathing" k vrcholům večera. Vtipně působilo i předvedení "Lights And Sounds", kdy na začátku skladby Parsons dělal silácké grimasy na bedňáky v zákulisí a po vyčerpávajícím konci nechal hlavu odevzdaně spočinout na bubnech.

Na akustické zpomalování jako v Praze nebyl čas, mašina jménem Yellowcard si to drandila stále kupředu a sotva příznivci kapely nabrali dech u balady "Sing For Me", už zase byli vláčeni davem všemi směry. Člověk se u toho všeho vlastně ani nechtěl zbavit pocitu, že Yellowcard svůj svižný a řízný pop-punk dovedli takřka k dokonalosti. Kam dál by se ještě mohli posunout? A je to vůbec potřeba? Těžká otázka. A na takové nebylo ve Vídni čas.

Zakončení nemohlo proběhnout jinak než za doprovodu "Ocean Avenue", skladby, která před lety ukázala směr, jakým se kariéra tehdy zhruba dvacetiletých mladíků bude ubírat. Takže zase za rok?

P.S.: Že po koncertě došlo na autogramiádu a fotografování předkapel, asi překvapí málokoho. Zajímavější situace ale nastala, když tourbus nabral směr Itálie a bubeníka Set It Off, Maxxe Danzingera, zapomněl v klubu. Autor článku se rozhodl mu pomoci a to se teprve začaly dít věci…