Nick Cave se po bouřlivých exaktických orgiích, kterých si užíval s Grindermanem, rozhodl udělat čelem vzad a nahrál klidnou, pomalou desku, kterou bychom mohli svou náladou přirovnat třeba k "The Boatman's Call". The Bad Seeds si tak udržují svou vysokou laťku a dokazují, že jsou funkčním souborem i bez Micka Harveye.
Ten nádherný obrázek na obalu desky prý vznikl zcela náhodou, jako nestrojené fotografie. Cave prostě jen vešel do své ložnice, kde jeho manželka Susie Bick připravovala sérii fotek s fotografem Dominiquem Issermannem. Několikrát cvakla spoušť a původem australský zpěvák pak později vybral jeden z výsledků pro aktuální album
The Bad Seeds, klidnou a jemnou "Push The Sky Away" (mimochodem, jedná se o první desku, co vyšla na vlastním labelu Bad Seed Ltd.).
Saint-Rémy-de-Provence je sympatické francouzské městečko. Stojí v něm nádherný kostel, v němž se můžete zaposlouchat do zvuku majestátních varhan. V okolí se nacházejí románské rozvaliny, život tu plyne poklidně a to, že se nikam nespěchá, naznačují i líné divoké kočky, které se válí na ulici. Atmosféru tu dokresluje i zajímavě řešená povrchová kanalizace. A právě v tomto městě se nachází i studio Le Fabrique, kde The Bad Seeds nahrávali svou patnáctou řadovou desku. Na místě, jehož atmosféra tak výborně souzní právě s nahrávkou, opět pod dohledem producenta Nicka Lunaye (spolupracují s ním už od "Nocturamy"). I Díky Saint-Rémám se do titulní skladby dostal sbor dětských zpěváků, kteří sice neuměli ani slovo anglicky, ale možná právě proto mu dodávají tu nádhernou atmosféru.
Super Deluxe Box Set
"Push The Sky Away" vyšla v řadě různě obsáhlých verzích. Tou nejnabouchanější je Super Deluxe Box Set, který pořídíte za 90 liber, a najdete v něm album na CD i vinylu a DVD s prací s Cavem spojené dvojice Iain Forsyth & Jane Pollard. Nechybí ani dva 7'' singly s písněmi, které se na album nevešly, stodvacetistránková replika Caveových poznámek a pro prvních tři sta objednávek i Cavem podepsaný číslovaný certifikát. Na box si ale budete muset počkat, protože bude rozesílán až v dubnu.
"Jubilee Street", druhý singl a láska na první poslech, středobod alba, vypráví o
dívce s malou černou knihou, na jejíž každé straně bylo mé jméno. A právě "Push The Sky Away" je takovým Caveovým černým zápisníkem (nebo stodvacetistránkovým zápisníkem co najdete v SDBS?). Temnější než kdy předtím, jinak ale až nebývale klidná a silně melancholická deska, v níž neustále tepe všudypřítomné napětí (díky, Warrene!). Do takových světů se propracoval
Nick Cave & The Bad Seeds v době, kdy zastavil démonické bouřliváky
Grinderman. A to vše v době, kdy v kapele již není ani
Blixa Bargeld (od roku 2003) a nově (protože předchozí album ještě nahrával) ani zakládající člen skupiny a kapelník
Mick Harvey.
Inspiraci tentokrát hledal Cave, kromě svého nitra, také na Wikipedii. V jednom z rozhovorů se vyznal z toho, jak je jejím nadšeným uživatelem. Fascinuje jej zejména jako místo plné náhodných informací, často pak nepravdivých. Cavovi se líbí, že funguje stejně nedůvěryhodně jako naše vlastní vzpomínky. Věci zkresluje a upravuje a to jej na ní fascinuje. V písni "We Real Cool" pak zpívá (a není potřeba spekulovat, kde si ty údaje našel):
Sirius is 8.6 light years away / Arcturas is 37 / The past is the past and it's here to stay / Wikipedia's heaven / When you don't want to remember, you know / On the far side of the morning / Who was it, yea you know, we real cool.
Vedle toho tu ale narazíme i na kontroverznější a osobnější vzkazy. V písni "Mermaids" připomíná, že věří v Boha (a také v mořské panny). Následně pak v skladbě "Higgs Boson Blues" posílá vzkaz odstupujícímu papeži, když pro něj zpívá
Well here comes Lucifer / With his canon law / And a hundred black babies runnin' from his genocidal jaw. A posluchač vzpomene na kvality katolické církve, jako je nechuť jakkoliv (kromě zametání pod koberec) řešit zneužívání dětí katolickými kněžími.
"Push The Sky Away" je velmi klidnou nahrávkou a mezi druhým albem dekadentních Grinderman tak vytváří obrovský kontrast. Ten největší, jaký kdy dvě po sobě jsoucí Caveovy desky měly. A pozitivní je, že je jedno, zda Cave řve a mlátí do strun startocastra, nebo si libuje v klidných (ale rozhodně ne stojatých) vodách. Albová patnáctka The Bad Seeds ukazuje, že to Cavovi výtečně funguje v obou těchto světech. A tak nezbývá, než se těšit na koncerty na Pohodě či v listopadu v Praze a v mezičase si připomenout třeba
ten berlínský, jenž byl před pár dny přenášen rozhlasem.