Vím, že budu v menšině a v těžké defenzivě, když prohlásím, že přes humbuk, který se strhnul v souvislosti se sporem Heleny Vondráčkové s Radiožurnálem, ji považuju za výbornou zpěvačku. Nechávám přitom stranou její slova o kulturním dědictví, které považuju až za nemístné sebevědomí, i její určitá období, kdy toto moje tvrzení příliš nepotvrzovala. Faktem je, že v té době byl Radiožurnál kritizovaný za poměrně zkostnatělou a především velmi úzkou hudební dramaturgii a Helena Vondráčková, přesněji řečeno její písničky, se staly jakýmsi reprezentantem toho všeho. Otázku, zda se hodí, či nikoli pro dramaturgii Radiožurnálu nechme na jinou debatu, nicméně tato zpěvačka má ve své diskografii velmi kvalitní věci, což měla dokázat i představovaná kompilace "Helena (nejen) o lásce" z Platinové edice Supraphonu. Bohužel, to se jí daří dokazovat jen v omezené míře.

Zatím, co jsem měl možnost slyšet zlaté edice, byl to poměrně vyvážený mix hitů, méně známých věcí a různého počtu rarit. V případě " Helena (nejen) o lásce" si výběr písniček ponechala na triku sama zpěvačka, znovu bohužel. Těžko říct, zda jí při tom chyběla určitá perspektiva, nebo sledovala nějaký cíl, který jsem nepochopil, nicméně výsledek je, optimisticky řečeno, tristní.

U prvního z disků to ještě není tak špatné, možná naopak. Najdete na něm spíše starší věci jako "Červená řeka", "Přejdi Jordán" nebo třeba "Proč mě nikdo nemá rád". Jsou to nesporné hity a na takovýto výběr zkrátka patří. Příslovečnou trefou do černého je zařazení dvou živých nahrávek z archivu České televize "Místy" a "Prázdný rám". Helena Vondráčková v nich krásně ukazuje, že byly doby, kdy jsme ji mohli označit za velmi dobrou jazzovou zpěvačku. Bohužel, místo aby v tomto duchu pokračovala dál, začne postupně narušovat poklidnou a místy lehce intimní atmosféru tanečně laděnými věcmi, ať už těmi staršími jako "Ty máš tu moc fajn moc" nebo těmi z doby nedávno minulé jako "Dlouhá noc" a podobně.

Je to škoda, protože u druhého CD vlastně pokračuje ve velmi obdobném stylu, jen výběr písniček posunula daleko více ke střednímu proudu a tanečním stylům. Je jen málo věcí, co by posluchače, který Helenu Vondráčkovou do puntíku nezná, něčím překvapily. Jednou z mála je snad její lehce muzikálová verze "Hello, Dolly!" a méně známá "Zánovní růže" s textem Jiřího Suchého. Jestliže už toto druhé CD je slabší, pak se velmi obtížně hodnotí to třetí.

Na třetí CD sesbírala směsku cizojazyčných písniček, pro kterou se nehodí snad jiné slovo než bizár. Jediné, co stojí za poslech, je francouzsky zpívaný šanson "13 jours en France" z roku 1973, ovšem s upozorněním, že moje francouzština je takřka mizivá, a pak skvělá dvojice anglicky zpívaných písniček z roku 1978, které někdejší zlatá slavice zpívala na XIII. Jazzovém festivalu Praha v doprovodu Orchestru Gustava Broma. Co se týče ostatních, doslova střelbou mimo jsou věci v ruštině a němčině. Chápu, že byla doba, kdy bylo dobré mít v repertoáru i takovéto písničky, nicméně dneska už bych se s nimi vůbec nechlubil. V němčině zní vše dost tvrdě a v ruštině pitoreskně. Najdeme tu i jednu písničku z roku 1970 v japonštině, která kupodivu v záplavě rarit zase tak špatně nezní.

Kapitolou samou pro sebe jsou písničky v angličtině. Nechci říct, že by Helena Vondráčková neuměla anglicky, například swingovým písničkám z pozdního období jako "New York, New York" nebo "Night And Day" lze jen těžko něco vytýkat, nicméně je tu i slušná řada písniček, kde nezní právě přirozeně a je v nich až příliš cítit český akcent. Nejsem proti raritám, ale v tomto případě bych s nimi velmi šetřil a pečlivě vybíral, co zařadit a co nechat v archivu, případně pro specializované album určené těm nejvíce zapáleným fanouškům. Vysloveným přešlapem jsou cizí verze těch písniček, u kterých zná posluchač český ekvivalent jako své boty, jako třeba německé verze hitů "Archimedes" nebo "Svou partu přátel ještě naštěstí mám".

Třetí CD přináší i dvě novinky, které jeho obraz příliš nevylepšují. Tou první je česká předělávka "We've Got Tonight", kde si s Helenou Vondráčkovou zazpíval David Deyl. U téhle písničky není problém sklouznout k patosu, a to se této nevyvážené dvojici povedlo dokonale. A předělávka hitu Erose Ramazzottiho "Fuoco Nel Fuoco", do které si přizvala Davida Mattioliho a Andreu Andrei, působí naopak neskutečně plytce a bez energie. Jako by se z ní vytratil všechen sex appeal, nehledě na to, že je to instrumentálně jedna z nejhorších nahrávek alba, což obzvlášť vynikne vedle čtyřiačtyřicet let starého jazzového Orchestru Gustava Broma. Smutné.

Konečné hodnocení není nijak složité. Platinová edice se v případě Heleny Vondráčkové jednoduše nepovedla. Ačkoli "Helena (nejen) o lásce" má několik zajímavých momentů, je jich v porovnání s těmi přešlapy zoufale málo. Chybí mu lepší koncept, výběr, logické nebo alespoň nějak uspořádané řazení a především ruka nezávislého editora.