Michal Horáček v tandemu (většinou, ale nejen) s Petrem Hapkou se nesmazatelně zapsal do moderních dějin tuzemského šansonu. Spolupracoval s obrovským množstvím našich pěveckých špiček napříč žánry a obohatil nás o nejeden opravdu velký hit. Vedle toho napsal texty k řadě písní, které sice neměly štěstí stát se hitem, ale ve své síle a opravdovosti oproti nim pranic nezaostávají. Dva narozeninové koncerty byly sestaveny z nezapomenutelných šlágrů i těch méně známých kousků.

Záznam, který album "Tribute, 25 let příběhů v písních s texty Michala Horáčka" přináší, obsahuje, díky tomu, že se nahrávaly oba koncerty ve Státní opeře v Praze, všechny písně, jež na obou vystoupeních zazněly. Posluchač tak může díky tomu slyšet jak Lucii Bílou, tak Věru Nerušilovou. Každá z těchto dam se zúčastnila z časových důvodů pouze jednoho koncertu a album je tak z tohoto pohledu kompletní.

Pětadvacet písní přearanžovaných do jednotného orchestrálního hávu (nepočítáme-li hrstku výjimek jako je "Vidoucí, ale neviděná" v komorní podobě, s níž Jana Kirschner písničku prezentuje i na svých koncertech) v říjnu nadchlo posluchače ve Státní opeře. Zároveň si s jejich poslechem člověk uvědomil, o jak silné a nadčasové kousky se jedná. Neznalý posluchač by velmi těžko odhadoval, které z písní patří mezi ty aktuální - pocházející z lyrikálu "Kudykam", a které jsou tady už desítky let.

Ten, kdo měl to štěstí a dostal se přímo na místo koncertu, byl kromě hudebního zážitku pohlcen celkovou atmosférou v sále. Geniem loci místa Státní opery, vynikající akustikou, imaginaci probouzející scénou a světly. Tyto faktory logicky z alba neuslyšíte, nejde tak vnímat kouzlo bezprostřední improvizace při "Levandulové" nebo štěstím opilého bubeníka v předehře "Štěstí je krásná věc". I tak, bez dalších faktorů, soustředěni jenom na hudbu musíte konstatovat, že se tributní koncerty pro Michala Horáčka skutečně povedly.

V ty dva říjnové večery zazněla většina nejznámějších Horáčkových písní jako "Štěstí je krásná věc", "Srdce jako kníže Rohan" nebo "Levandulová". Leckdy v pozměněném pěveckém obsazení (příkladem je třeba právě "Levandulová"), které ale většinou nebylo na škodu. A tak se Aneta Langerová skvěle zhostila "Denim Blue" původně od Hegerové, velmi těžko ale nahrazoval František Segrado geniální Kemrovu deklamaci v písni "Stáří". Je to ale jen malá hnida z celého koncertu, k těm méně přesvědčivým výkonům pak patří ještě zpěv Lucie Šoralové v úvodní "Stín stíhá stín" a až moc přehrávaná rozvernost šašků počmáraných Dyka, Brzobohatého, Rupperta a Rumla.

Vše ostatní je ale vskutku veliké a ohromující. A mám-li uvést nejsilnější momenty, pak je to jednak famózní výkon a souznění Vojty Dyka s písní "Hladiny" a pak milá vzpomínka na mou snad nejoblíbenější, ne tolik známou píseň "Sebastián", v níž Michaela Kocába doplňuje nově Matěj Ruppert. Zde by možná bylo ještě o kus zajímavější (námět na příště), kdyby ji s Kocábem zazpívala jeho dcera Natálie Kocábová, která se této skladbě poměrně významně věnovala ve své knize "Růže". Kruh by se tu uzavřel a příběh doběhl.

Horáčkovy oslavné koncerty byly tím nejpůsobivějším hudebním zážitkem, který se na loňské hudební scéně konal. Jejich záznam je pak tou nejlepší podobou "The Best Of" z písní s texty Michala Horáčka.