Pod povrchem Země se děje řada věcí a je vlastně nepodstatné, že tam nevidíme. Čas od času se pak Země otevře světu a vyvrhne obsah svého nitra v podobě žhavého magmatu. Na povrch se tak dostane láva. A v její podobě vyhřezne to, co je potřeba dostat ven. Mezi lidi, a je jedno, z jakého důvodu. Podobně to funguje i u člověka. Uvnitř každého z nás se něco děje a podle okolností to pouštíme ven. Po dávkách, v malých proudech nebo obrovským výbuchem. Valí se z nás láva slov a emocí. Podobně lze přistupovat i k aktuálnímu albu Budoáru staré dámy.

"Láva" k sopečným aktivitám (ať už geologickým, lidským či hudebním) odkazuje na mnoha místech a toho prvního si všimnete ještě před jejím poslechem. Pro booklet se do digipacku totiž nedostanete obvykle ze strany, ale kráterem, jenž je uprostřed jeho titulní strany, text každé skladby je pak umístěn na své vlastní kartičce. A když vložíte CD do přehrávače, vyvalí se na vás další sopečná erupce v podobě první apokalyptické skladby "Láva". A pak můžete začít zkoumat, co se v nitru sopky vlastně odehrávalo. Btw. už zmiňovaná "Láva" naznačuje, že Budoár tentokrát bude znít hodně plně, uši si během poslouchání alba příliš neodpočinou.

V písničkách Budoáru staré dámy se hodně hraje s češtinou a emocemi (nebo výrazem, chcete-li). Slova se často pokládají vedle sebe jakoby na základě asociací, vznikají ale sdělení (často hodně osobní), která nejsou vůbec náhodná. Díky tomu to pak celé působí velmi přirozeně. A rádi si užíváte objevování nejrůznějších hříček typu "Rve se to ve mně / prve krve horkost / pak nosím husí kůži / já musím už!" ("Husí kůže") nebo "Mám radu pro rudé dny - nastav radar na dar / mám dar mít rád / rád tebe / ber" ("Radar").

A pod povrchem písní se nakonec dostáváme k existenciálním tématům zaparkovaným do různých scénářů i do různých tvarů, ať už jde o intimní lyriku milostných písní nebo expresivní dekadenci. Já osobně si ale po řadě poslechů odnáším pocit, který by se dal shrnout do dvou myšlenek, a sice do přání "ať už nevidím, ať už nehledám mezi člověkama" ("Rybu nebo krtka") a do zamyšlení "co jsem / právě / teď?" ("Jak to ta voda umí").

Na "Lávě" je slyšet, že energie i témata, jichž byla Marta Svobodová plná, už skutečně potřebovaly na povrch. A vystoupily ve své syrovosti, kráse a přirozenosti. Je pravda, že u této desky může trvat o něco déle, než s ní souzníte, o to víc a lépe vás ale pak bude provázet životem.