Byl to ukázkový večer kontrastů reality a posmutnělé lyriky. Cestou do Paláce Akropolis správné nažhavení na koncert rozladily dvě zvláštní epizodky z tramvají. V první na férovku jeden chlapík, před zraky celkem napěchovaného spoje, seřval svou drahou polovičku a vlepil jí i pár pohlavků. Naopak v druhé byla banda náctiletých (jeden z nich měl dokonce fáčem ovázanou hlavu) vyvedena městskou policií, kterou na ně přivolal tramvaják linky devět. Jan Těsnohlídek, který napsal i pár textů na "Vlky u dveří", by hned měl několik motivů pro své básně. Vstupem do Akropole se vše rázem změnilo, krutá, uhrančivá, poblázněná venkovní současnost byla vystřídána křehkou atmosférou v melancholickém módu; příběhy Jaromíra Švejdíka se chystaly podmanit si téměř vyprodaný prostor.

Večer však taktéž melancholicky a svým způsobem trošku zamilovaně začínal projekt ille, který má zatím venku épéčko "V rekvizitách". To zaznělo komplet, plus k dobru přišly ochutnávky z chystané regulérní (dlouhé) desky a došlo i na upravenou umakartí klasiku "Katrin", tu však v žertu na chvilku Olga Königová přejmenovala na "Soňu". Jaromír si na chvilku přišel zazpívat v "V rekvizitách" (ona na oplátku rozšířila Umakart o jakousi něhu ve dvou skladbách) a třeba novotou vonící "Ten, co se dívá" (uzavírala celý krátký blok) se staly návnadou na brzkou budoucnost. Olga se svou kapelou do publika (které se pomalým tempem hrnulo do sálu) vysílala na zlomky odlámané pocity, které se proplétaly vztahovou logikou nebo závanem prožitých domácích (všedních) momentů (například s horkou sprchou v "Až přijdu domů"). Obří broskev má ve svých řadách talent, kterému by se neměli bát dát větší prostor.

Než Dušan Neuwerth a Jaromír Švejdík rozjeli akustickou část závěrečných "Pěti Tibeťanů", posteskli si, že by neměli tolik zanedbávat hlasová cvičení před každým koncertem. Jaromír si během večera párkrát odkašlal, ale nedal na sobě znát, že není úplně ve své kůži, chtěl do toho dát vše, předvedl i pár efektních tanečků. Tomáš Neuwerth ovládal elektronické bicí a chvílemi si s rytmy vyhrával jako Jamie Smith z The xx. Elektronicky pošpiněná tvář "Vlků" pocuchala i zaběhlé tvary písniček z "Manuálu". Jan Těsnohlídek nejdříve recitoval několik svých básní, do kterých Jirka Hradil hrál táhlé syntetické plochy, které postupně nabíraly na intenzitě a staly se předvojem upravené verze skladby "Praděd", která jejich set zahajovala. Pak už to byla bezstarostná jízda, ze které nechtěl nikdo vystoupit.

"Vlci u dveří" zazněli kompletní a měli přesilu. Jednotlivé střípky byly živě dokonce i výrazově silnější a taková "A venku zase prší" se dočkala výrazného tanečního beatu. V panelákových projekcích (ty měl jako obvykle pod palcem VJ Clad) se rázem všichni ocitli kdesi v zapadlém disco baru, kde právě hraje vaše oblíbená kapela a máte ji na dosah rukou. Posloupnost momentů byla skvěle vymyšlena, nedošlo tak na zabřednutí do bludných otěží melancholie; "Brněnský drak" byla mistrovsky umístěná záchranná brzda. "Kuku a Koko", "Na Horách" nebo stařičká "Může se stát" se staly neoblomnými tahouny, jejich nasazení nešlo jen tak setřást. Povedlo se to až titulním "Vlkům u dveří", která impozantně vyvrcholila recitativem Jana Těsnohlídka. Vytleskané přídavky přinesly hojnost novinek, v nich již vládla uvolněná nálada na obou stranách barikády.

"Vlci u dveří" znovu dodali energii kouzlu Umakartu, kteří svůj každý koncert umějí přetavit v nezapomenutelný zážitek. A to nejenom díky muzikantskému (a zároveň přátelskému) napojení jednotlivých aktérů, ale i lyrickým podmětům v textech Jaromíra Švejdíka. Předvánoční nadílka v Akropoli byla skromná paneláková idylka v závoji melancholie, kdy příběhová panoramata dokázala strhnout publikum na jejich stranu. "Bylo to krásný," zpívá se v "Bezprsťákovi" a byla to pravda, moc krásný večer to byl. V sídlištních stínech dokonce ožívá šuškanda, že v tuto chvíli jsou Umakart ve skvělé formě a pocitově nový materiál má v sobě jiskru, která zastíní dávné doby "Manuálu".