Lenka Dusilová vydala začátkem listopadu svou sólovou nahrávku pojmenovanou "Řeka". Proces jejího vzniku i další témata jsme probrali v interview z minulého týdne. Během povídání samozřejmě došlo i na trojici umělců, kteří na desce zanechali svou výraznou stopu. Jsou jimi Aid Kid, Martin Kyšperský a Jakub König. Jak na spolupráci s Lenkou vzpomínají oni?

Aid Kid

Jak tě bavila práce s Lenkou Dusilovou a Petrem Ostrouchovem?

Moc. A rád bych k Lence a Petrovi doplnil ještě Milana Cimfe. Atmosféra v Sonu byla od začátku přátelská, moje prvotní nervozita (přece jenom jsem se zničehonic ocitnul mezi největšíma profíkama z oboru) rychle opadla a začal jsem si práce na desce děsně užívat.

S Lenkou jsme se snažili pojmenovat tvou a Petrovu roli při práci na desce. Jak bys to formuloval ty?

Moje role se během celého procesu dost proměnila. Ze začátku jsem si myslel, že budu dodělávat různé detaily, elektronické bzučení a pípance, efekty a smyčky. Nakonec jsem se dostal k celkové postprodukci, aranžím, střihu i mixu. Ve finále jsme tak nějak všichni dělali všechno a každé rozhodnutí a zásah jsme navzájem konzultovali. Nicméně určitá hierarchie je, myslím, důležitá, jinak nastane zmatek a nic se neudělá - a tak jsem Lenku a Petra vždycky bral jako takové svoje režiséry.

Co ti to společné setkání dalo? A co ses při tom o sobě dozvěděl?

Strašně moc jsem se toho naučil. Od Petra, od Lenky, od Milana, od každého jednoho z hostů. Co jsem se dozvěděl o sobě, to si nechám pro sebe a svého terapeuta. (smích)

"Řeku" jsi musel slyšet mockrát. Co máš na ní dnes nejradši? Co ti umí jako posluchači dát?

Jako nezaujatý posluchač bohužel "Řeku" nikdy neuslyším, stejně jako žádné album, na kterém mám podíl. Když si ji pustím, tak kromě klasického "tady jsme měli dát snare o půl decibelu míň", jsou to hlavně vzpomínky. Za každým zvukem se mi vybaví jeho cesta do finálního mixu a nějaká scéna ze studia. A to na tom mám nejradši - je to pro mě něco jako číst si v deníku.

---

Martin Kyšperský

Tvé první hudební setkání s Lenkou Dusilovou bylo její hostování na albu Květů. O několik let později jsi jí napsal texty pro Baromantiku - "Valerii" a "Ptáky". Teď píšete spolu a Lenka ten proces popisuje jako psychoterapeutický ponor. Jak to vnímáš ty?

My spolu napsali pět písniček na ty předchozí dvě desky a vždy to bylo tak, že Lenka měla hotovou hudbu a já do ní měl napsat text. Repertoár k "Řece" vznikal asi dlouho, protože mne Lenka oslovila už třeba před dvěma lety.

Něco jsem otextoval, ale nebyla spokojená, a tak jsem měl za to, že to asi skončilo. Byli jsme ale v kontaktu. Máme se rádi a já v tom neměl ego - chtěl jsem jí být jen užitečný tím, co jsem schopen zvládnout, takže když jsme se úplně náhodně potkali na ulici v Praze, nabídla mi, zda to nezkusit ještě jednou. A tentokrát jsme zvolili jiný systém: sejít se, pouštět si ty písničky, říkat si témata, ověřovat, která slova se tam dobře zpívají a která ne. Když něco fungovalo, věděli jsme to hned. Bylo třeba se však trefit do poměrně složitého frázovaní. Takže jsme prostě spolu psali a psali a škrtali a zase psali. Mezitím mluvili o kamarádech, o básních, o městě.

Byla za mnou v Brně a já pak několikrát v Praze. Písnička nám trvala třeba den. Jeli jsme i do studia a přemýšleli o tom ještě tam. Petr Ostrouchov nám to pak přísně kontroloval stran češtiny. Nevím proč, ale připomínalo to trošku šachovou partii. Na jedné straně jsme byli my, na druhé hotová hudba. Ta byla krásná a už nahraná, čili jsme jí museli sloužit. A opravdu jsme se bavili o hodně osobních věcech souvisejících s rodinou, dětmi. Silný chvíle pro mne.

Co ti spolupráce s Lenkou dává? Co ses během ní o sobě dozvěděl?

Je štěstí mít takovou kámošku a parťáka pro práci. Utvrdil jsem se v tom, že má smysl být tvrdohlavý v tom, co chceš, protože pak si za tím budeš léta stát a kompromis nikomu k ničemu není. To Lenka ví. O sobě jsem zjistil, že dokážu být pokorný, když cítím tu energii. To je třeba jako se zvukařem Ondrou Ježkem - nejdřív mě jeho mixy vždycky zaskočí, ale on ví, co dělá. Takže Lence věřím. Na koncertech z ní mám husinu! A taky vím, že když mi něco přijde pitomý, tak jí to můžu říct, a že to platí i obráceně.

Dostali jste se někdy do slepý uličky? Že by jeden hodně stál o svůj nápad, a ten druhému nevoněl?

No jasně. Třeba Lenka nechce zazpívat slovo kalhoty, ale kabát jí nevadí! Budiž. Já mám pocit, že jí dělám průvodce. Ona říká, že chce někam jít, a já tam jdu s ní, prohlížíme si věci, a když je něco marný, tak jí říkám: "Hele, tohle rovnou zahoď." Ale cením si taky různých věcí, co přináší osud. Skladba "DNA" vzešla z debat o blízkosti. Ale mezi kým? Mezi partnery? Matkou a dítětem? Mezi lidmi obecně? To si musí každý dosadit sám. Písničku "Insomnia" jsme psali ráno potom, co Lenka trávila noc někde na pokoji v centru Brna a celou noc jí dole řvali lidi z diskotéky. Ráno mi říkala, že umírá nevyspáním, a já na to, že fajn - to bude téma písničky. A najednou to přešlo v obecný pocit vyčerpání a stresu. V Americe hlásí nepokoje, lidi hážou bomby po ulicích. Napsali jsem tam, že držíme prst na spoušti, že to může každou chvíli bouchnout... a věděli jsme, že to je ono.

A co říkáš na "Řeku"? Co na ní máš nejradši?

Především jsem si řekl, že si ji podruhé pustím až z vinylu. Dal jsem si ji jednou celou, když ji Lenka domíchala a poslala mi ji. Byla to procházka krajinou. Okolo té řeky, kterou má v názvu. Je to sice něco úplně jiného, ale zkuste říct, kterou část z Davisova "Bitches Brew" máte nejraději - to nejde! Je to celek. Čili ideální je koupit si dvojvinyl, uvařit kafe, pouštět si jednu stranu za druhou a dívat se ven z okna.

---

Jakub König

S Lenkou Dusilovou jsi spolupracoval už dávno v Obří broskvi, Lenka s tebou zpívala ve dvou písničkách. Můžeš připomenout, jak k tomu došlo?

My byli tehdy na přelomu tisíciletí sousedi v Nuslích. Bydleli jsme ve stejným baráku, já nahoře a Lenka dole. Seznámil nás tehdy Lenčin budoucí spoluhráč Martin Ledvina. A my se začali tak opatrně kamarádit. Byl jsem z ní strašně nervózní a zároveň okouzlenej. Jedno léto jsem s Lenčinou kapelou jezdil jako technik. V té době taky dávala dohromady skladby pro album "Spatřit světlo světa". A poprosila mne, jestli bych jí nepomohl s texty. Což jsem samozřejmě tuze chtěl a nakonec jsem napsal slova pro dvě písničky, "Halušku" a "Fráze".

A krátce nato jsme natáčeli první opravdovou desku s kapelou Obří broskev. Poprosil jsem Lenku o vokál do songu "Čekáš". A skladbu "Poslouchej" jsem napsal cíleně pro ni jako takovej duet.

Jaké to bylo letos? S jakým zadáním za tebou Lenka přišla?

Povídali jsme si právě o řece, o vodě, o proudu. A o významech, který v našich životech voda má. A pak jsme seděli nad jednotlivejma skladbama a povídali si o nich. Bylo to dost volný a moc mě to bavilo. Potkat se po patnácti letech a navázat zase na rozhovory nad osobníma a hudebníma tématama.

Už jsem z Lenky nebyl tak nervózní, vlastně jsem si tu spolupráci hezky užíval. A bylo zajímavý psát po dlouhý době zase text pro dávnou kamarádku. O spoustu let zkušenější, jinej, pevnější, odhodlanější.

Lenka říkala, že jsi jí napsal dvě básničky, ale ty nakonec nepoužila. Co s nimi bude dál?

Asi skončej v telefonu, kde mám takovejch básniček spousty. Jednou za čas je projdu a ty nejsilnější si přepíšu do sešitu... a některý z nich pak zapadnou do rozpracovaný písničky, jako by tam odvždycky patřily.

Jednu jsem napsal v tramvaji, cestou na první sraz. Aniž bych slyšel byť jen kousek alba. Postupně se z tý básničky stala písnička. Pro ženskou interpretku nejspíš, i když to není nutný. Jmenuje se "Můj muž".

Už jsi slyšel celou "Řeku"? A co na ni říkáš?

Moc se mi líbí. Je fascinující sledovat Lenčinu uměleckou i osobní cestu. Jsem moc rád, že se obklopila takovým týmem, kterej jí pomůže naplnit její vizi. Kterej ji podpoří v objevování novejch zvukovejch krajin.

Podle mě se "Řeka" moc povedla. Jedna z desek, která ukazuje sílu alba jako zvolna opouštěnýho formátu. Rád se svěřím do jejího proudu a nechám se nést.