Na deváté desce Mylene Farmer je opět vše jinak. Po experimentu s různými producenty na "Bleu Noir" neponechala nic na pověstné náhodě a opět spojila síly s osvědčeným Laurentem Boutonnatem, který zůstane její spřízněnou duší asi navždy. "Monkey Me" tak není tolik roztříštěna do různých koutů, má naopak ucelenější formu a překvapivě se drží v rychlejším módu, čirých balad se dočkáte velmi poskrovnu. Zároveň je to velká otočka do minulosti, kdy zaslechnete několik odkazů na ranější tvorbu, ale v současném pojetí. Alizée (Mylene a Laurent jí společně napsali její debut "Gourmandises") by za takové album byla velmi ráda, podařilo se totiž na něj vtěsnat i drobet určitého podobenství naivity v protipólu s životním nadhledem.

V písních této tajemné osobnosti je vždy nemálo imaginace prožitých zážitků, snů a nočních můr. Textové mystérium opět balancuje nad temnějšími odstíny pocitů lidské duše v kontrastu skromného optimismu (otisknutá třeba do chytlavé "Love Dance"), tyto záchvěvy byly již patrné na uhrančivé "Avant Que L'Ombre". V náznacích se objevuje jakési procitnutí ve víru v cosi nadpozemského, nadpřirozeného; v "A-t-on Jamais" dokonce zaznívá i hymnické "halleluah". Ona stínohra nálad je dobře patrná i v singlovce "À L'Ombre", kde tyto vjemy podtrhuje znepokojivě tíživé video (s odkazem na osud sloního muže Johna Merricka).

Jak již bylo řečeno, novinka se nese spíše v rychlejším tempu. Laurent zůstal přepnutý do stavu nadšení z toku syntezátorových melodií v neoblomných, spíše tanečních rytmech. Kromě elektronických instrumentů však nezůstaly opomenuty i akustické nástroje (kytara, saxofon), které dávají šanci vzpomenout éru "Anamorphosée" (zejména titulní písnička a "J'ai Essayé De Vivre..."). Úvod však patří sférické "Elle A Dit", ta nastoluje prvotní obměnu, která je postupně tvarována do sledu obrazotvornosti jednotlivých dílků mozaiky. Do ní zapadá i hlasový projev Mylene, který se s lehkostí proplétá a sklouzává do intencí podchycených již na malebném skupenství jménem "Innamoramento".

Vybočením z nastolené rutiny jsou všeho všudy tři skladby, mají však společnou pointu: odkazují na úplný počátek kariéry Mylene Farmer, na desky "Ainsi Soit Je..." a zejména na "Cendres De Lune". Z ní vybraná "Chloé" byla přepracována do instrumentálně košaté variace "Nuit D'Hiver", která zasáhne svou přímočarou dramatičností. Opakem jsou pomalé "Quand" a "Je Te Dis Tout" (protkána prostou klavírní linkou). První zmíněná by se měla stát jedním z budoucích singlů, druhá je křehkým a velmi dojemným závěrem "Monkey Me", která si určitě najde pevné místo v chystaném koncertním programu.

Mylene Farmer je zpátky v obvyklé formě, jak ji její fanoušci mají asi nejraději. "Monkey Me" je napěchované potencionálními hity a současně drží pevně u sebe, nic zbytečně nevyčnívá. Je totiž decentně zbroušeno tak, aby se ani s odstupem nečasu nestalo jen pouhým dobovým záznamem jejích nočních paralel na věčné žití v mnoha formách niterních příběhů odehrávající uvnitř myšlenek hlavní aktérky. Náboj emocí zůstal zachován, což je dobrá zpráva na úplný závěr.