Alicia Keys na to jde chytře. Na každé album naskládá pár hitovek, které zbaští rádia i konzumenti, a ve zbytku stopáže už jen šperkuje svým neodolatelným hlasem a citlivě dávkovaným klavírem nezapomenutelné pohledy do jejího křehkého nitra. Těmi zase uspokojí armádu kritiků, která jí pak za to naloží tolik Grammy, kolik jen unese. Vyhovět oběma skupinám posluchačů, to nezvládne každý. Lellow ano. Platí to i pro pátou položku v diskografii?

Abychom odhalili motivy, které stály za vytvořením aktuální studiovky, zkusme se vrátit pár let nazpátek. Byla to právě píseň "Empire State Of Mind", která zpěvačku už poněkolikáté vynesla nahoru. To samozřejmě přineslo další nárůst nových fanoušků, červené koberce, auta, letadla, ponorky... Znáte to. Nic takového ale tentokrát nečekejte. Nedávná svatba spolu s narozením syna jménem Egypt zapříčinily zklidnění a zcivilnění současné tvorby. Pokud jste si tedy na "The Element Of Freedom" oblíbili i méně nápadné, ale přesto vynikající písně jako "Wait Till You See My Smile", "That's How Strong My Love Is" nebo "Trought It All", vězte, že právě v jejich duchu se nese i aktuálně recenzovaná novinka.

A skutečně, prvoplánových hitů zde mnoho nenajdete. První singl "Girl On Fire" je vám už jistě dobře znám. V jeho šlépějích by mohly jít už snad jen silným beatem uvedená "New Day" nebo soulem pocukrovaná "Tears Always Win", která dýchá odkazem spoluautora Bruna Marse. Odhodlání sesbírat skalpy hudebních žebříčků ale nemá ani jedna z nich. Vadí to? Ani v nejmenším.

Když už jsme u spolupracovníků, zmiňme ještě Emeli Sandé nebo Franka Oceana. Možná by ale bylo lepší, kdyby je držitelka čtrnácti cen Grammy nechala promluvit i jinak než jen skrze texty, jistě by si mezi třináctkou skladeb našli své místo spíš než všudypřítomná Nicki Minaj, které se té cti nakonec dostalo. Důvod? V jediném momentu její násilně naroubovaný rap roztříští jak melodii titulního singlu, tak náladu a atmosféru celé desky. Tento autorský vklad je natolik rušivý, že vás možná donutí vyměnit empétrojku s jejím příspěvkem označeným příznačně jako Inferno Version za tutéž píseň, ve které není.

Z produkce bychom kromě Rodneyho Jerkinse, manžela Swizze Beatze nebo Dr. Dre měli uvést hlavně Jamieho Smithe, neboť právě rukopisem jeho mateřské kapely The xx je "Girl On Fire" prostoupeno v hojné míře. Vůbec přitom nezáleží na tom, že oficiálně má prsty jen v "When It's All Over". Jsou to právě jeho nápady, které jednatřicetiletá zpěvačka zužitkovala i v dalších částech alba a které dokážou udělat z jakékoliv skladby intimní, minimalistickou a mrazivou kobku kdesi pod zemí, aby do ní mohl vstoupit ohnivý žár Aliciina hlasu a vynesl ji nahoru.

Ostatně sama interpretka se přiznala, že jí aktuální trendy v populární hudbě nic neříkají. Chtěla jen složit dobré písničky. Že se jí to povedlo, není po čtyřech výborných deskách žádné překvapení. Rodilá Newyorčanka je oproti své konkurenci možná příliš dřevní a tradiční v přístupu k hudbě i její prezentaci, ale i tak je stále o stupeň vřelejší, lidštější a opravdovější než její kolegyně. A to i ve chvíli, kdy tvoří téměř dokonalý hudební podklad pro noční procházky zasněženým, prázdným městem jako právě nyní. Přesně totiž ví, kdy jí stačí vyloudit z klavíru jen pár tónů a něžně do nich zašeptat ("Not Even A King", "101") a naopak umí přitlačit ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Třeba jako v druhém singlu "Brand New Me". Jindy si zase do komorního duetu s Maxwellem klidně vpasuje i sólo na elektrickou kytaru. A protože s ním umí pracovat, "Fire We Make" jí to nerozdrobí.

Konzistentní a na první poslech jednobarevné nahrávce možná nepřijdete na chuť napoprvé. Ale zkuste jí dát trochu času. Třeba sami seznáte, že nevadí, že jejím cílem není vyhřívání se na vrcholcích hitparád. Úplně stačí, že hřeje své posluchače.