Přestože publikum holdující tomu nejtvrdšímu metalu bývá většinou méně početné, velká jména v kombinaci s dobrou propagací a značkou Masters Of Rock zajistila velmi slušnou návštěvu. Zlínský hokejový svatostánek ve švech sice nepraskal, na druhou stranu dobrých pět tisíc hlav se na vystoupení takto orientovaných kapel často nevidí.

Metalové běsnění začalo překvapivě dříve, než bylo původně avizováno. Nečekaně vystoupila italská parta Darkend, tu však díky malé informovanosti příliš lidí nevidělo. V mnoha případech tak pomalu se trousící posluchači pouze zaznamenali poslední tóny setu, které však naznačily, že festival bude letos excelentně nazvučen. Nezůstalo jen u příslibu - všichni interpreti až na jednu výjimku měli zvuk skutečně parádní. Obsluze mixpultů je třeba vyseknout poklonu, jelikož stárnoucí plechový Zimní stadion Luďka Čajky ideálními akustickými vlastnostmi rozhodně nedisponuje.

Pomalu se zaplňující halu rozproudila dvojice žánrově revivalových skupin. Vystoupení Američanů Fueled By Fire a finských Battle Beast mělo několik společných jmenovatelů, ačkoliv obě party jsou si stylově hodně vzdálené. Thrash metal kalifornské čtveřice, resp. heavy metal druhých jmenovaných, totiž rezignovaly na jakoukoli vlastní invenci či snahu budovat si vlastní tvář, ale s poměrně obstojným přehledem citoval největší veličiny obou subžánrů. Nic proti tomu. Osvědčené, ale tři dekády staré a profláknuté postupy evidentně u publika zabíraly. Největší devizou obou uskupení zároveň byli pekelně rychlí sóloví kytaristé, byť jejich výkon opět narážel na bariéru v podobě málo osobitého přístupu. Lidé se však bavili, především Fueled By Fire dokázali v časných hodinách rozproudit slušný circle pit a wall of death.

Nad Zlínem se následně zatáhly ty nejčernější mraky, blesk zapálil kostel a vzduchem začali poletovat démoni a jiná havěť z pekelných končin. Tak nějak si zajisté vyznavači ryzího black metalu v hloubi svých temných duší představovali comeback dua černokněžníků Gaahl a King ov Hell, kteří dlouhá léta budovali kult jménem Gorgoroth. Po rozchodu se svou mateřskou kapelou se na scénu vrátili s formací God Seed a zlínskému publiku se jali kázat své satanské vize. Divadélko kolem však na rozdíl od jejich původního působiště bylo doplněno o slušný hudební obsah. Temné hymnické pasáže střídaly ty nejsilnější vichřice, Gaahlovy pokusy o majestátní čistý vokál tentokrát fungovaly rovněž dobře a rozhodně nepůsobily směšným dojmem. Velmi překvapil Kenneth Kapstad za bicí soupravou, který dokázal skladby perfektně vygradovat a nepostrádal pro black metal tolik potřebný feeling.

God Seed tak předvedli více, než mnozí očekávali. Naopak další vyznavači temnot, řečtí neznabohové Rotting Christ, dokázali, že vrchol mají zřejmě dávno za sebou a vyhnívají nejen díky svému jménu. Kapela se po řemeslné stránce dobře poprala s letošní obměnou poloviny ansámblu a předvedla řemeslně dobře zvládnuté vystoupení, které ale nemělo potenciál výrazněji strhnout tu část publika, která nepatří k fanouškům skupiny. Problém není v provedení, ale spíše samotném repertoáru.

Teď malá otázka - co se stane, když triggerované kopáky tepající v rychlostech přes tisíc úderů za minutu nazvučíte do basů a patřičným způsobem je navíc nahulíte? Odpověď je nasnadě. Zbytek kapely nebude absolutně slyšet, tóny lezoucí z aparatury se změní v dunivou rezonující kouli, která jen trápí posluchačovy uši. Tak nějak k nelibosti staroegyptských božstev a většiny lidí na stadionu dopadlo vystoupení amerických deathmetalistů Nile. Velká škoda, že právě zrovna během jejich setu si zvukaři vybrali slabší chvilku. Čtveřice se totiž hodlala prezentovat před početným publikem ve velkém stylu, parádně obměnila setlist a dostala vydatný prostor předvést své instrumentální umění. Ke zvukovodům posluchačů se však přes brutální kopákovou stěnu dostalo jen omezené množství zvukového obsahu.

Death metalu chtiví posluchači si naštěstí spravili chuť při Morbid Angel. S nimi přišel nejlepší set festivalu. Legenda, která stála u zrodu žánru, předvedla naprostou anihilaci, dalo by se říct prakticky učebnicové vystoupení nepostrádající navíc živelnost a energii. Kytarový tandem Azagthoth-Destructhor se předháněl v krkolomných sólových výstupech, Tim Yeung sypal jako o život, bez jediné chyby nakládal utrarychlé kopákové koberce, zároveň však dokázal zvolnit a technicky vyšperkovat táhlé, zlé pasáže. Davidovi Vincentovi za mikrofonem to taky táhlo jedna báseň. Pokud snad někdo nad Morbid Angel po poslední, kontroverzní a nepříliš povedené desce zlomil hůl, udělal chybu. Naživo je i nadále vše v nejlepším pořádku, mimo jiné protože se hrálo především ze starých desek.

Cradle Of Filth měli pravděpodobně nejvíce lidí pod pódiem, corpsepainty zkrášlení jedinci upadali do transu v očekávání kultovního trpaslíka Daniho Filtha a jeho nazgulovských ječáků, ti rozumnější se těšili na bubenickou exhibici českého tlučmistra Marthuse. Po třetím songu se však hlavní protagonista sličné klávesistky zeptal, proč jen vypadá jako taťka šmoula. Mnozí to brali jako další z Daniho četných vtípků, ale vládkyně klapek a čistých vokálů opravdu zmodrala, zkolabovala a skončila v péči zdravotníků v zákulisí. Marthus pak musel navztekanému publiku vysvětlit, že bez Caroline to prostě nepůjde, za kapelu se omluvil a pozval na nadcházející koncerty. To, co do té doby zaznělo, potvrdilo známé skutečnosti o milované i nenáviděné kapele: Nový materiál je slabý, chlapci jsou však dobře sehraní (pomineme-li Daniho vokální úlety) a Marthus skutečně vládne.

Vrchol večera tak měli obstarat němečtí thrasheři Kreator, což byl úkol nelehký, jelikož kapela hraje v tuzemsku častěji než třeba domácí Kabát. Chápu, že chlapíci se musejí nějak uživit, ale vidět prakticky ten samý thrashmetalový kolovrátek po deváté za poslední tři roky, to už je pro mnoho lidí jednoduše nuda. Vystoupení přitom nebylo vůbec špatné, Němci předvedli svou standardní kvalitu, stage měli opět monstrózní, ale bavila se především opilá část publika, případně šťastlivci, kterým předchozí zastávky Kreator v Česku unikly.

Na dobrou noc se dramaturgové rozhodli produkci zklidnit a lidem naservírovat melodičtější rock/metal v podobě finských miláčků Sonata Arctica. Paradoxně kapela, jejíž vlídná tvář měla přilákat nejvíce fanoušků, hrála pro poloprázdnou halu. Otázkou zůstává, zda návštěvníky rozzuřil hodinový prostoj, který vystoupení zcela zbytečně předcházel, nebo se prostě tak velká část metalistů zpila pod obraz a ze stadionu uprchla, či byla odvezena na záchytku. Ano, vylitců se tentokrát sešlo požehnaně a záchranáři měli plno práce prakticky od začátku festu. Sonata v čele s vokalistou Tonym tak nějak po tom celodenním nářezu zněla hrozivě sladce, s mírnou nadsázkou řečeno až popově. Zvuk parádní, výkon pěvce i ansámblu taky. Bohužel to bylo vše. Z powermetalových počátků už vlastně nic nezbylo, nevím, zda tedy nějaký element dokázal oslovit ty, kteří přijeli na dnes dominující tvrdší produkci.

Podtrženo, sečteno. Zimní Masters Of Rock se letos povedl, byť je zřejmé, že potěšil především extrémněji orientovanou část metalové obce. Výkony kapel, organizace a především zvuk (s kaňkou v podobě Nile) byly na velmi vysoké úrovni. Nezbývá, než se těšit na nadcházející ročník s obdobně nabitým line-upem.