Britští Muse byli donedávna ještě kdekomu jedno a v Česku je znala jen hrstka zasvěcenců, ale stačilo masivní mediální promo, které se rozpoutalo ve chvíli, kdy byli potvrzenými headlinery pro Rock For People 2010, a najednou na ně byl odborník kdekdo. Aktuální album "The 2nd Law" diskuzi ještě prohloubilo. Jedni vykřikují cosi o vykrádání Queen, Radiohead, U2, přehnané epičnosti a zaprodání se, druzí právě na toto slyší a vynášejí kapelu do nebes, neboť propracovanost a cit pro detail, s jakým byla novinka držitelů dvou Brit Awards stvořena, stále překračuje soudobou tvorbu konkurence kroky vpravdě mílovými. Skutečnost je jako tradičně někde uprostřed, důležité ale je, že současná podoba kapely vzbuzuje vášně. A o to přece jde především.

Právě vášně a z nich plynoucí až přehnaný hype vyvolaly vůči pražskému koncertu očekávání ve výši, kterou snad slavná trojice ani naplnit nemohla. Ale nepředbíhejme. Jako své předskokany si britští alternativci vybrali své krajany Everything Everything. Proč zvolili právě takto, bylo jasné po první písničce. Účastníci prestižní ankety BBC Sound Of 2010 kopírují Kaiser Chiefs i The Cure, nejvíc si však berou právě od svých slavnějších druhů. Snadno si tak představíte Matta Bellamyho při poslechu jejich debutu "Man Alive", kterak slastně vzdychá nad přechody zpěváka Jonathana Higgse do falzetu a zpět. Civilnější atmosféra i střídmá image by Everything Everything slušely více v takovém Lucerna Music Baru, ale i ve vysočanské hale se kapela poslouchala příjemně. V lednu jim vyjde druhá deska "Arc", tak nastražte uši.

Po třičtvrtěhodinové pauze nastoupili na vysoké pódium ve tvaru hřibu samotní Muse a po dubstepovém intru "The 2nd Law: Unsustainable" odpálili koncert bondovkou "Supremacy". Zpěvák a multiinstrumentalista Matthew Bellamy, bubeník Dominic Howard, baskytarista Christopher Wolstenholme a za hradbou elektronických hraček i Morgan Nicholls odehráli v průběhu večera album "The 2nd Law" téměř celé, jeho nejsilnější moment "Big Freeze" ale paradoxně nezazněl. A možná i proto byla ta polovina koncertu, kdy hrála většina čerstvých skladeb, poměrně utahaná a ospalá. Autor těchto řádků před koncertem zvažoval psát něco jako obhajobu kvalit nového alba, skutečnost ale tyto záměry překazila. Naplno se totiž ukázalo, že nová tvorba postrádá dynamiku, energii a špínu za nehty svých předchůdců, což sice při poslechu z přehrávače nevadí, ale při koncertě už ano.

Podařila se snad jen singlová "Madness", při které frontman v tmavých brýlích, na nichž se mu promítal text písně, vystřihl parádní sólo na kytaru, které mu nadšené obecenstvo hlasitě chválilo. A bez povšimnutí nezůstala ani balada "Save Me", kde se ze svých problémů s alkoholem vyzpívával basák Wolstenholme.

Bellamy ale může být sebeepičtější a vy můžete spokojeně vrnět, když vás jeho hlas při přecházení několika tónin během jedné věty tam a zpět hladí po srsti i proti ní, ale když v přednesu chybí rockový feeling a upřímný prožitek, zní výsledek sice profesorsky přesně, ale především nepřesvědčivě, sterilně a bez duše. Vlastně jako z počítače, na kterém novinka z velké části vznikala.

Přičtěte si k tomu ego, ze kterého čiší až chronická potřeba potlesku, vynásobte jej minimální komunikací ze zpěvákovy strany a do hlavy se vkrade resumé hovořící cosi o dalším otravném kšeftu v životě Muse. Pokora, emoce a radost z hraní jsou dávno ty tam. Nastupují roboti. Robo-muse.

Situaci komplikovala i nemilosrdná ochranka, která v prostoru tribun okamžitě pacifikovala kohokoliv, kdo se pokusil tančit nebo si sedl na schody, protože ze svého místa nic neviděl. Dole na stání zase svítila baterkami do očí dívkám, které si chtěly výhled zpříjemnit posazením se na záda svých milých. Z diskuze s ochrankou po koncertě vyplynulo, že prý šlo o nařízení kapely... Věříte tomu? Více se o tom rozepsal kolega Tenkrát zde.

A co tolik proklamovaná obrácená pyramida? Nenechte se vysmát, nešlo o nic víc než o do neobvyklého tvaru seskládané velkoplošné projekce, na kterých většinu času problikávala jednoduchá grafika jak z Windows Media Playeru. Snahu o velkolepou show nezachránilo ani z podlahy se vysouvací piano a pěkné, nicméně ke kapele jejich formátu docela obyčejné osvětlení. Jeden se tak těžko mohl ubránit pocitu, že před dvěma lety se mu to na Rock For People asi muselo zdát, když z koncertu stejné skupiny odcházel ve slovy těžko popsatelném opojení ze silného zážitku protkaného fantastickou audiovizuální a laserovou show.

Pokud jste ale z předchozích řádek nabyli dojmu, že bylo v O2 areně všechno špatně, není tomu tak. Slušné nazvučení pomohlo v druhé části koncertu řádně rozdmýchat dav pod pódiem, který při hitech jako "Supermassive Black Hole", "Knights Of Cydonia", "Uprising", "Plug In Baby" a zejména skvěle vygradovanému "Time Is Running Out" zobal kapele z ruky. V takových momentech jako by všechny výtky padly. Do té doby spíše pozorující publikum ožilo do takové míry, až se člověku vybavovaly záběry nadšených fanoušků z živáku "HAARP". Nohy opouštěly zem v rytmu přesně daných kadencí Howardových bicích a Bellamyho bezchybný zpěv a riffy spolu se sjížděním pódia po kolenou vyvolávaly duchy rockových bohů z dávné minulosti.

Ba co víc. Češi se konečně naučili vytleskávat hymnu "Starlight". Gratulace. Bohužel se ale končilo zase tam, kde to začalo - patetickou "Survival", dost možná nejhorší skladbou jejich kariéry. Škoda.

S touto trojicí je to jako na houpačce, a proto už asi dlouho titul "nejlepší živé stadionové kapely dneška" neudrží (letos o něj svádí urputný boj spíše The Killers, Coldplay, Rammstein nebo Linkin Park). Pestrobarevná mozaika vzájemně se překrývajících žánrů totiž funguje přesně tak, jak se od ní čekalo - je tady pro každého a přitom vlastně pro nikoho. Není tedy divu, že se zástupci jednoho ze žánrů strefují do těch druhých. Diskuze tedy pokračuje dál, vidět Muse naživo je ale přes všechny výhrady vlastně docela fajn. Už díky těm ozvěnám minulosti.

I když pražský koncert neodpověděl na otázku, co jsou ti Muse doopravdy zač, jedno je jisté. Ať už bylo vystoupení jakékoli, téměř zaplněná O2 arena je důkazem, že to v zemi Kabátů a Michalů Davidů nebude s hudebním vkusem zas tak zlé.