Nevím, čím to je, ale současné boybandy mi připadají méně slizké než ty, které byly slavné v devadesátých letech minulého století. Netvrdím ale, že je to menší stupeň zla. Pořád je to palba na určitou věkovou skupinu, kdy si holky můžou vypištět na jejich koncertech hlasivky a jsou ochotny investovat všechno své kapesné do věcí s jejich logem. A management těchto kapel je si toho náležitě vědomý. Důkazem budiž One Direction. Během jednoho roku mají na pultech už druhou desku, která je stejně chytlavá a melodická jako její předchůdce a hlavně narvaná frázemi o lásce a zlomeném srdci. Člověk by ani nevěřil, kolik sladkých slov jde vecpat na jeden disk.

Rozdíl mezi debutem "Up All Night" a aktuální "Take Me Home" je opravdu jen v obalu. Inovace nebo posuny kupředu se nekonaly. Ostatně ani nebyl důvod. One Direction jsou na vrcholu své slávy a fanynky od nich chtějí dostat právě to, co natočili na první desku, takže přijít třeba s hiphopovými prvky nebo říznější kytarou by jim asi zlomilo srdce. Chtějí dostat pocit, že ti chlapci možná zpívají o nich, a snít u písniček, že jejich plakáty obživnou, chlapci přijdou, obejmou je a vlepí jim hubana.

Všechno je to zajisté do puntíku promyšlené, členové kapely se zatím nedostávají k procesům, jako je psaní písní nebo produkce. Jejich využijí je jasné a spotřební. Velkým plusem celého seskupení je, že se u mikrofonu mihnou opravdu všichni a zpívají bez výjimek slušně. Takže to nejsou jen vycpávkoví panáci, kdy jeden zpívá a zbytek se vlní v rozepnuté košili u tyče od mikrofonu.

Ale co se dá dělat, s pravdou ven. I když je to na "Take Me Home" omílání, omílají to dobře. Jejich songy jsou úderné, melodické, balady se netáhnou jako sliz za slimákem. Sympatická je i inspirace u hudebních velikánů, kdy se pilotní singl "Live While We’re Young" pyšní intrem "Should I Stay Or Should I Go" a extrémně nakažlivá "Rock Me" zase podkladem z "We Will Rock You". Spolupráce s Edem Sheeranem dopadla pro chlapce na výbornou, intimní "Little Things" je sice typicky sheeranovská, ale je to s citem udělá balada, která nemusí otravovat od prvního poslechu.

Nejpovedenější hitovkou celé desky je bláznivá "I Would". One Direction ostatně nejvíce sedí rychlejší poprockové tempo, ze kterého je cítit pořádný zápal. Zabodovat by mohla již zmíněná "Rock Me", otázkou ovšem zůstává, jestli by se klouzavý refrén, který téměř opisuje notovou stupnici, měl šanci uchytit v éteru. A třeba z "They Don’t Know About Us" cítím největší inspiraci v devadesátkových boybandech.

Ano, hudba One Direction je prvoplánová, ale příjemná. Někdy je fajn si v současné elektro-robo době, kdy se popoví umělci snaží o co největší ufozvuk, poslechnout v přeneseném slova smyslu voňavý, měkoučký popíček. Když si předsudkáři odmyslí, že vznikli v talentové soutěži, vypadají více než dobře, což z nich dělá automaticky homosexuály, a dvanáctky líbají jejich plakáty na dobrou noc, věřím, že v jejich muzice můžete najít zalíbení. Jako já.