Jiří Burian - Dýška nechávám i v automatech na kafe (2/2)

19.11.2012 08:08 - Václav Trávníček | foto: facebook interpreta

Dokáže napsat až tři písničky týdně, působí v několika projektech a stále rozjíždí nové. Pracovitost Jiřímu Burianovi rozhodně neschází. "Můžu tím oslovit více lidí," vysvětluje čtyřiatřicetiletý muzikant v obsáhlém rozhovoru pro musicserver, ve kterém jsme se snažili přijít fenoménu Burian na kloub.
Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
První část rozhovoru naleznete zde.

Ještě než jste se Southpaw ohlásili konec, připravovali jste následníka poslední desky "Addiction". Ten sice nikdy nevyšel, demo máš prý ale hotové. Je to tak?

Víš, já ho mám hotové stejně jako asi další čtyři alba, která nemám kdy vydat. Hrozně mě to trápí, ale nemůžu vydávat šest desek do roka. Sice by to odpovídalo mému tempu tvorby, jenže to bych se těm projektům nemohl plnohodnotně věnovat. Optimální jsou tak dvě tři desky ročně, to se ještě dá unést. A nerad bych to překračoval. To je rozdíl mezi mnou a otcem, který má dar, že toho stíhá víc.

Pověz mi něco víc o těch písničkách. Jaké jsou?

Je to asi třináct věcí, které jsou pokračováním směřování Southpaw. Musel bys to slyšet. Není to tak hutný materiál jako poslední deska "Addiction". Tyhle písničky jsou víc taneční, kytarové a odlehčené, dejme tomu do zvuku Friendly Fires nebo Metronomy. Je tam i jedna noisová věc, která se jmenuje "Kevin Shields Just Added Me on Facebook". Zkrátka je to hodně svěží a zvukově aktuální deska, na které jsou pro mě tři čtyři hodně silné momenty. Zároveň pro mě ale představuje noční můru. Jako když uděláš dítě, které ti visí někde v éteru a nemůže ven.

Co teda s tím?

Já nevím, co s tím. Southpaw nejsem jenom já. Nedávno mi volal baskytarista Jára, který si odpočinul a chce strašně udělat kapelu. Říkal, že se mu už o hraní i zdá. Já mu rozumím - patnáct let hraje v kapele a najednou je to jinak. Nejsem si tím ale jistý a nechci nic slibovat. Jenom chci dotáhnout kapitolu Southpaw do konce tím, že bychom vydali bestofku a objeli pár koncertů. Líbil by se mi model comebacku Blur.

Desky Southpaw na fyzickém nosiči jsou dnes víceméně rozprodané a v digitální podobě moc neexistují. Není škoda, že jsou takhle nedostupné?

Také proto bych chtěl to best of, případně další věci. Já toho spoustu někde vyhrabu, ale absolutně nedohledatelná jsou naše nevydaná alba. Třeba naši první nevydanou desku "Songs For Gentlemen" z roku 1996. Nemám ji a hrozně rád bych ji sehnal. Je to doprovodný jev toho, že pořád skládám. Pro svoji rodinu k Vánocům jsem třeba natočil asi tři sólovky, které mají vyloženě jenom máma s tátou. Byly to zajímavé věci. Jedna je čistě klavírní, druhá zase kytarová a jmenuje se "Born To Be Mild". Měl jsem období, kdy jsem za týden udělal třeba dva nebo tři songy. Pak jich samozřejmě bylo hodně.

IV. ABL, DALKEY, RADIO 1

Vedle psaní hudby a koncertování jsi také dlouhou dobu chodil i do civilního zaměstnání. Jak se dají takovéhle dvě práce skloubit?

Má to své výhody a nevýhody. Výhoda je, že čím víc děláš na něčem jiném, tím víc tě to vede zpátky k muzice a víc ti naskakují melodie. To byl v podstatě i důvod, proč jsem nešel na konzervatoř, ale na obchodní školu. Chtěl jsem mít odstup. Nevýhoda je, že hudby uděláš o polovinu míň, protože zkrátka máš míň času. Já toho dělal opravdu hodně. Prodával jsem porcelán, učil angličtinu, dělal ve Zlaté uličce…

Co jsi ve Zlaté uličce dělal?

Nejprve jsem pracoval na rohu v bistru a pak dlouhou dobu seděl v krámečku a prodával šperky, vltavíny a fosílie.

A věděl jsi o tom něco?

To musíš, když to prodáváš. Takže tomu trochu rozumím, načetl jsem si to. Ve Zlaté uličce jsem byl především proto, že jsem tam mohl psát texty a poslouchat muziku. Bylo to úžasné. Jednu dobu jsem díky tomu žil jenom na Hradčanech. Máma bydlela v Loretánské, táta na Hradčanském náměstí a já měl práci na Pražském hradě a zkušebnu s kapelou na Brusnici. Vůbec jsem nechodil do centra.

Také vím, že jsi dělal v bezpečnostní agentuře ABL Víta Bárty…

Pro ABL jsem dělal šéfa ochranky v tehdejším Carrefouru, takže jsem měl pod sebou tým strážců a dělal na operačním. Seděl jsem u kamer, měl vysílačku a šéfoval týmu. Jeli jsme šestnáctky a čtyřiadvacítky, takže to byla velká škola. Bral jsem to tak, že pracuji tři dny v týdnu a zbytek času můžu dělat hudbu a jezdit koncerty. Bylo to strašně těžké, ale zároveň vtipné. Když jsem měl službu a na noc se zavřel objekt, děly se tam zajímavé věci. Abychom neusnuli, snažili jsme se něco dělat a vymýšleli různé dobrodružné akce. Já jsem třeba posílal strážce v komických kostýmech na různá místa a točil si je skrze jejich VHS systémy. Bavili jsme se.

Setkal ses někdy osobně s Bártou?

Asi třikrát se tam mihnul. To byl jen majitel, já měl jiné nadřízené, co se na internetu dívali na holky a na auta. Přestože jsem vyrůstal v intelektuálním prostředí, měl jsem kamarády ve všech sférách - mezi autíčkáři, číšníky nebo tanečníky z Duncanu. Mám rád široké spektrum lidí, takže v té ochrance to bylo docela v pohodě. Postupem času mi ale hrozně začalo vadit násilí. Když třeba přišel bezdomovec a něco ukradl, nejdřív ho na zadržovačce zmlátili a až potom pustili. To pro mě bylo neúnosné a také důvodem k odchodu.

Jak ses ocitl v Irsku?

Kolem desky Southpaw "Pop Secret" jsem toho měl už tak nějak dost a chtěl změnit život. Tak jsme se s kamarádem sebrali a odjeli na blind do Dublinu. Tam jsme si postupně našli byt a práci. Když jsme se trochu usadili, ozvali se z vydavatelství EMI, že chtějí "Pop Secret" vydat. Tak jsem se vrátil. Občas si říkám, že kdybych tehdy odjel do Londýna, mohlo by to teď být trochu jinak (směje se).

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Čím ses v Irsku živil?

Architekturou zahrad. S kamarádem jsme byli ve vesničce Dalkey, kousek od místa, kde bydlí Bono a The Edge. Vždycky jsme u nějaké vily navrhli zahradu a pak ji zpracovali. Takže tvrdá práce - beton, štěrk, sázení. Ale bylo to velmi osvěžující.

Jak dlouho se vlastně živíš jenom hudbou?

(přemýšlí) Zhruba od roku 2006. Od té doby se živím vším kolem hudby - DJingem, moderováním a svými projekty. V minimální míře také hudbou pro reklamu.

Tu jsi v minulosti dělal pro docela velké ryby. Chápu, že když jsi uvnitř toho systému, vědí o tobě a máš k zakázce blíž. Jak se ale člověk může za ta vysoká vrata dostat?

Většinou přes známé. A pak je klasický konkurz, na který tě pozvou společně s dalšími pěti muzikanty a vyberou toho nejlepšího. Párkrát se povedlo, že prstem ukázali na mě. Reklamy jsme dělali hlavně s Karzim, sám jsem začal až později. Taky jsme dělali pár reklam s Mikolášem pro jednu banku v Los Angeles. Snažím se, aby to bylo jenom patnáct procent toho, co dělám. Chci dělat především umění a nikdy bych tuhle hranici nepřekročil. Dělat v hudbě byznys ve větší míře, to už by nebylo zdravé. Mnohem víc mě vzrušuje jít dál ve své hudební cestě a dělat něco za sebe, než pro někoho.

Stalo se někdy, že ti volal klient jako ve stejnojmenném songu Kapitána Dema a chtěl po tobě hudbu, co zní, jako když "na podzim padá listí a v polovině se zastaví a šumí"?

S tím listím jsem to trochu přehnal, ale na tenhle způsob mi volali ikskrát. To jsou ta jejich pravidla, která mi přijdou směšná. A ty jejich tříměsíční splatnosti... Když jdeš k zubaři nebo si jdeš nechat udělat kérku, taky přece nezaplatíš za tři měsíce!

No jo, tak "ta agentura taky z něčeho musí žít".

Ano, přesně tak. Někdy jsem měl štěstí na vynikající klienty, kdy to šlo krásně. Jenže většinou je to hrozné peklo a mě už nebaví se s nimi handrkovat. Jediné co chci, je vydělat rychle co nejvíc peněz, abych mohl sedět doma a psát hudbu nebo jezdit po koncertech. Snažím se nedělat věci, ze kterých je mi špatně. Místo reklamy jdu raději hrát na nějakou komerční akci. Buď tam hraji to, co mě baví, nebo to pojmu jako filmovou roli a jedu vyloženě model "Něco pořádnýho". Vydělám peníze, abych měl na nájem, a pak se věnuji svým věcem.

Jiří Burian

Jiří Burian, rozhovor
Narodil se 11. března 1978 v Praze s pestrým rodokmenem: Jeho otec Jan Burian je známý písničkář a publicista, děd E.F. Burian byl zase významný režisér a důležitá postava evropského divadla. Pradědeček Emil i jeho bratr Karel (Carl Burrian) byli populární operní pěvci. Jiří Burian vyrůstal na přelomu 80. a 90. let na ostrově Malta. V roce 1996 spoluzaložil skupinu Southpaw, ve které nosil přezdívku Gregory Finn a působil v ní až do jejího konce v roce 2011. Vedle toho se věnoval a věnuje paralelním projektům - Ghostmother (alterego Jesus Chrystler) nebo Kapitán Demo, produkuje desky ostatním muzikantům (Jan Burian, Natalie Kocab, Eggnoise) a s Mikolášem Růžičkou hraje ve skupině Republic Of Two, která je považována za nástupce Southpaw (cena Anděl za Objev roku 2010). Občas také skládá hudbu pro reklamu (Česká pojišťovna, Budějovický Budvar...) a moderuje v Radiu 1. Jiří Burian žije v Praze a s partnerkou vychovává syna Adama.

Někteří tví kolegové tvrdí, že by do reklamy nikdy nešli.

To je jejich cesta. Podle mě žijeme v době, kdy hanit reklamu je zbytečné a je to trochu póza. Stejně jako někdo dokáže udělat vynikající film nebo dokument, tak může někdo udělat reklamu, která je vtipná a zajímavá. Jestli se jí pak člověk nechá ovlivnit, to je jeho volba. Já se na reklamy v televizi zásadně nedívám, vlastně ani tu televizi nesleduji. Nemám proč. A v rádiu? Reklamy na Radiu 1 beru tak, že jsou nutné k tomu, aby ta stanice mohla být svobodná, hrát si podle sebe a ekonomicky fungovat. Reklama na Radiu 1 je stejný princip, na jakém pracuji já s byznysem.

Co pro tebe vlastně znamená moderování na Radiu 1?

Pro mě je velká čest, že mohu být součástí našeho největšího hudebního kultu. Radio 1 je první stanice, která hraje hudbu, jakou bych si v českých rádiích představoval - bez umělé hmoty a špatné komerce. Líbí se mi, že jde o svobodné rádio, které hraje pro inteligentního člověka. Také je to velké semeniště kontaktů, poznávání skvělých lidí a instantního přísunu nové muziky.

Také je to asi jediné rádio, ve kterém bys působil, že?

Určitě. I když - kdyby nebylo Radio 1, šel bych třeba na Wawe, kterého jsem také fanouškem. Občas zabrousím i na Radio Express. Pánbů zaplať za tyhle tři stanice!

V. UNDER YOUR PILLOW

Vybavíš si moment, kdy vznikli Republic Of Two?

Za vznik kapely vděčíme letecké společnosti, která nás v létě 2010 dovezla do Španělska a zkrachovala. Uvízl jsem tam společně s Mikolášem Růžičkou. Měli jsme s sebou kytary, a tak jsme si během putování do Portugalska užili koncertování pro živly. Hráli jsme pro moře, lesy a hory a byl to strašně očišťující a mystický zážitek. Když prostoru něco dáš, vrátí ti to v podobě energie zpátky. Tímhle Republika vznikla. Navíc jsme už neměli žádný prachy, protože jsme všechno utratili, tak jsme vzali pár našich songů, pár převzatých, udělali si repertoár a vyšli do ulic vydělat si na zpáteční letenky.

Kde jste si s Mikolášem řekli, že budete kapela?

Na více místech. Ve Španělsku to byla Cuenca a Valencia a v Portugalsku potom na Mysu Sv. Vincenta.

Která písnička Republiky je pro tebe nejdůležitější?

Z první desky určitě "Pillow" a z druhé asi "Sun" nebo "Fortune". Nedokážu vybrat jednu, protože se snažíme, aby nás naplňovaly všechny. Teď už pracujeme na třetí desce a já mám momentálně období, kdy si ji prožívám.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Na co myslíš, když zpíváš "Pillow"?

Text k "Pillow" napsal Mikoláš, takže to by byla otázka spíš na něj. Já poslední dobou u "Pillow" vzpomínám na jednu komickou situaci, kdy mi na jednom festivale při finální pasáži, ve které houkám, vlítla do pusy vosa. Pak vlítla do kytary a dělalo to skvělé zvuky.

Jaká bude vzpomínaná třetí deska?

Jsme si vědomi toho, že nechceme udělat stejné album, jako byla první dvě. Vyšla rok po sobě a vznikla v relativně stejném období. Myslím, že nová deska bude pořád Republika, ačkoliv půjde o krok někam jinam. Chceme ji točit v San Francisku, které nás společně s Oregonem momentálně nejvíc inspiruje. Baví nás spojení country s downtempovou elektronikou. Třetí album bude mít lehce jiný zvuk a jeho melodika bude víc americká a hozená víc do 70. let. Dejme tomu, že určitá cesta může být refrén z písničky "Fortune" na druhé desce. Mikoláš složil nádherné věci a pořád vznikají nové. Rádi bychom nové album vydali na podzim 2013.

S Mikolášem jste docela rozdílné osobnosti. Zatímco tebe mám spojeného s klubem Roxy a obecně s Prahou, Mikoláš pro mě představuje chlapce, co má rád The Beatles, Radiohead a především přírodu kolem své chalupy. Jak jdou tyhle charaktery dohromady?

Musím to zaklepat, ale skvěle. Ověřili jsme si to, když jsme spolu byli v těch těžkých podmínkách ve Španělsku. Vždycky když s někým pracuji, jsem do něj umělecky tajně zamilovaný - samozřejmě bez toho sexuálního aspektu. Já Mikoláše obdivuji jako člověka a jako umělce. Tím to máme jednodušší, protože mu některé věci promíjím a on zase promíjí mně. Když jsme spolu, nemusíme kolikrát nic říkat, protože si rozumíme. Mikoláš má věci, které já nemám, takže se i hezky doplňujeme. A když je nejhůř, poslechnu si nějaké jeho songy a hned k němu zase vzhlížím.

Jak se ti líbí jeho sólová deska "Piano", která vydal letos na podzim?

Moc se mi líbí. Je to jiné, než jak bych to udělal já, ale tak to má být. Jsem strašně rád, že Mikoláš "Piano" vydal. Potřeboval to už dlouhou dobu. Hodně těch písniček vzniklo ještě dřív, než existovala Republika. Byl to dluh, který si teď Mikoláš sám sobě splatil. Jsem moc rád, že se vyvíjí po vlastní ose, zatímco já také. Je to důležité jak pro něj, tak pro nás. Na mne je "Piano" někdy až moc temné, ale když mám náladu, hrozně si to užiji. Hodně se také těším na živé provedení, které je prý úžasné.

Když jsme u Mikoláše, přijde mi, že máš kolem sebe relativně uzavřený svět, do kterého patří jen pár lidí - Mikoláš Růžička, Tadeáš Haager... S těmi se přátelíš, spolupracuješ a děláš hudbu, je to tak?

Plus Lenka Kovaříková. Je to tak, no. Je to takový stát ve státě.

Vzpomínám si, že když jsme se před lety seznámili, dostal jsem to docela pocítit…

Já si k sobě lidi moc nepouštím. Musím se omluvit i spoustě těm, kteří mě pozdraví, a já jim sice odpovím, ale vůbec nevím, o koho jde. Jakmile někoho nevidím aspoň dvakrát třikrát, nepoznám ho. Jednak potkávám strašně moc lidí a jednak jsem uzavřený ve svém světě. Místo převládajících pravidel společnosti mám svoje vlastní. Nikdy nebudu na Facebooku sdílet nějaké politické statusy, protože nemám globální cítění. Mám ho jen pro svět, ve kterém žiji. Proto jsem větší optimista, jelikož mám kolem sebe mladé kreativní a inspirativní lidi. To je pro mě důležité a naplňující a ostatní věci mám tendenci nevnímat. Což samozřejmě nemusí být dobře.

Jeden český muzikant mi tvrdil, že máte s Republikou beztak mediální tlačenku. Nevíš o tom něco?

Bylo by to hezké, třeba bychom to měli jednodušší (směje se). Já nevím o ničem. Možná si to někdo může myslet kvůli Radiu 1, ale kdyby ta hudba nebyla pro DJe kvalitní, nikdy by se tam nevysílala. Navíc já svoje věci na rádiu zásadně nehraji. Nevím, odkud se takový názor bere, ale nevadí mi to.

On možná narážel na váš raketový start. Čím si vysvětluješ úspěch u širší veřejnosti, který jste s Republikou zaznamenali?

Myslím, že nejdůležitější jsou nakonec stejně písničky. Zřejmě jsme byli ve správnou chvíli na správném místě. Zatímco vycházela debutová deska, jeli jsme turné s Ectasy Of St. Theresa, měli klip k písničce "Pillow" a nějakým záhadným způsobem i nominaci na cenu Anděl. Od té doby to nabralo velké grády. Roli asi hraje i to, že si vybíráme a hrajeme jenom tam, kde je nám příjemně.Velká výhoda je i energie, která z Republic Of Two proudí.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Ta je totiž…

Úplně jiná než u Southpaw. Když je na pódiu parta vydizajnovaných mladých hezounků, kteří v tom všem mají tolik energie a tolik svalů, logicky se s tím polovina lidí nemůže ztotožnit. Prostě to neskousne. Energie Republiky je jiná: stojí na pokoře, respektu a neustálém ustupování tomu druhému. Navíc písničky jsou nastavené tak, že se snad nikdy nestalo, abychom měli špatný koncert. Nikdy jsem taky nezažil takový zájem lidí po vystoupení jako u Republiky. Třeba v Plzni jsme měli plné náměstí, až jsem si říkal, jak je to vůbec možné. Najednou to funguje tak, jak jsem vždycky chtěl. Že to tak nefungovalo v Southpaw, to bylo dáno jinak nastavenou energií a také naším očekáváním.

Na svém Facebooku jsi před nedávnem zveřejnil "Pár rad od srdíčka pro všechny mladý, který si zakládaj dneska kapely" a jako bod č. 4 jsi uvedl: "Serte na kritiku od někoho, kdo v životě nenapsal ani sloku a nebo neudělal nic, pro co byste si ho mohli vážit". Praktikuješ to?

Víš, mě moc nezajímá, co se o hudbě píše. Čtu to jenom proto, že jsem fanda do muziky a trpím tím, že u nás nejsou kvalitní hudební časopisy. Je tady jeden, který pro mě není příliš uspokojující. Ale recenze a podobné věci beru s humorem. Mně vždycky nejvíc zajímá, co ten člověk dokázal, z čeho vychází jeho pohled a pak si vyslechnu názor. Protože, vždyť to sám víš, dneska sedí za počítačem každý mladý kluk a každý je spisovatel. Jenže o tom není muzika.

Loni v březnu jsi pořadu Zátiší na Radiu 1 řekl, že nepotřebuješ mít label, protože si desku můžeš vydat sám a stačí ti k tomu 50 tisíc, pokud srazíš náklady. Jak do tohoto přesvědčení zapadá role Massimo Records, u které vycházejí desky Republiky i vašich dalších projektů?

Massimo Filippi jsou naši kamarádi, kteří dělají weby a jiné kreativní věci. Je to samostatná jednotka, která si i kvůli nám zřídila label Massimo Records. Naše spolupráce je čistě o svobodě, protože nám pomáhají a nechávají nás dělat to, co chceme. To je výhoda malého vydavatelství. Já v tom Zátiší myslel spíše ten klasický model, kdy kapela vůči vydavateli zkrátka plní smlouvu. My s Massimo Records spolupracujeme na jiné úrovni.

VI. YOU'LL NEVER WALK ALONE

Jaký má pro tebe význam Kapitán Demo?

Za prvé je to mé alterego a za druhé postava, která mi na scéně chyběla, a proto jsem ji vytvořil. Uvědomil jsem si, že tu není nikdo, koho by lidi nenáviděli. Ať už pro jakýkoliv důvod. Chtěl jsem vytvořit postavu, která si může dovolit absolutně cokoliv. Spousta lidí nadává na poměry v hudbě a v šoubyznysu, jenže nikdo proti tomu nic neudělá. Můžeš pomlouvat a psát statusy na Facebooku, ale taky můžeš být kreativní a vytvořit postavu, která to všechno vstřebá a nastaví lidem zrcadlo. To jsem chtěl a myslím, že se to podařilo. Baví mě sledovat reakce.

Jaké vlastně jsou?

No, k mému zklamání většinou nadšené, což jsem původně vůbec nezamýšlel. Chtěl jsem vyloženě udělat bordel na scéně. Překvapily mě asi dva nebo tři zásadní hejty. Je to skutečně tak, jak říká můj moravský švagr: "Kdo tomu nerozumí, o tem to je". Potrefená husa se skutečně vždy ozve.

Která husa se ozvala?

Ozval se Mike Trafik, který řekl, že jestli je to takhle, tak Sabina Laurinová může dělat DJku (směje se). Já si Mikea vážím jako DJe, ale zasáhlo to přesně tam, kam mělo. Podobně jako v případě Luďka Staňka z Reflexu. Chtěl bych těmto klukům veřejně poděkovat, že na tu hru přistoupili. Takhle to totiž mělo vypadat a věřím, že se budou ozývat i další lidi. Protože proč bychom měli v umění vzbuzovat jenom kladné reakce a pořád někoho adorovat? Podobně jako Sacha Baron Cohen stvořil Borata a Brüna nebo Andy Kaufman Tonyho Cliftona, já stvořil Kapitána. A budu rád, když ho lidi budou nenávidět.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Co teď Kapitán dělá?

Průběžně pro Kapitána chystáme nový materiál, který by měl být ještě tvrdší a globálnější, než bylo letošní album "Demolice". Nejnovější písnička se jmenuje "Národní bohatství", ve které jsme docela přitvrdili.

Kapitán zpívá a rapuje v češtině. Jak ti jde psaní českých textů?

Psaní textů pro Kapitána je pro mě vůbec nejtěžší, protože to přirozeně nejsem úplně já. Pro mě je přirozené psát texty pro Republiku nebo mé sólové věci. Ale napsat českou písničku, která je o něčem a ještě navíc třeba vtipná? To je opravdu řehole. Jednu věc pro Kapitána napíšu asi jednou za dva měsíce, což je na mé tempo hodně málo. Musí to fakt přijít a já musím být absolutně ve střízlivém stavu, jinak to nejde.

Žije ještě tvůj projekt Reply s DJ Tvyksem?

Už ne, ten byl vyloženě krátkodobý. S Tvyksem jsme remixovali, co jsme mohli, ale nikdy nedošlo ani k živému vystoupení.

A co Ghostmother?

Ghostmother klasicky spí a žije jenom na feedbacku od veřejnosti. Když někdo chce Ghostmother, může být. Ale protože dělám víc projektů, mám v tom určitý řád, abych se nezbláznil. Mám prioritní projekty a pak ty, které jsou spíš exkluzivní záležitostí. A Ghostmother patří k těm druhým. Taky máme hotové a nevydané album, které ale během let zestárlo. Mohl bych ho předělat a vydat, jenže nevím kdy. Na příští rok už mám už počet dvou nebo tří desek naplněný.

Lze vůbec Ghostmother zachytit na záznam?

Myslím, že ano. Když si poslechnu desku, i z ní čiší ta energie a spirituální nálada. Jsem dokonce přesvědčený, že by to fungovalo i venku na zahraničních labelech. Už jen proto, že takový projekt ve světě není, alespoň jsem ho nezaznamenal. Další věc je ovšem ta, že temnější období, které jsem měl s Ghostmother spojeno, mám už trošičku za sebou. Ale občas na to dostanu náladu.

Zkusme zavzpomínat - jak tento multimediální projekt vznikl?

Celé to nakopl film "Iluzionista" s Edwardem Nortonem, který se mimochodem natáčel částečně v táborském divadle. Je tam scéna zjevení malého chlapce, která mne velmi oslovila. V ten moment jsem věděl, že tenhle okamžik chci zachytit v novém projektu, který bude postavený na téhle nádherné a romantické situaci. Zásadními elementy pro mne bylo kouzelnictví, opera, elektronika, zpěvačka Doris Day, Tim Burtonovská temnota a Alfred Darlington alias Daedelus z Los Angeles. Tohle všechno mi zapadlo do sebe a vznikla Ghostmother.

Nakolik důležitý je pro tebe vliv a princip Doris Day?

Pro mne je nejgeniálnější song všech dob "You'll Never Walk Alone" v podání Doris Day a orchestru. Poprvé jsem ho shodou okolností slyšel v dokumentu "Hulmerist", kde ji na koncertě zpíval Morrissey. Najednou se mi to po letech spojilo, a když se mi verzi s Doris Day podařilo sehnat, jenom jsem stál, poslouchal a byl dojatý k slzám. Je v něm vše, co jsem kdy chtěl svojí tvorbou říct. Kdybych si měl vybrat, co chci zahrát na pohřbu, je to tahle píseň v téhle verzi. Jinak jsme měli s Doris Day a Ghostmother spoustu mystických zážitků. Snažili jsme se ale nezahrávat si s černou magií a pohybovat se jenom na té pohádkové, romantické úrovni. Vracelo se nám to ve vtipné formě.

Jako například?

V bytě padaly ze stěn obrazy nebo v kuchyni vyskakovala prkýnka z odkapávačů. Bylo to hodně zajímavé období, už jen proto, že jsme byli naladěni na jinou vlnu. Když se za tím dnes ohlédnu, myslím, že to bylo na hranici zdravého rozumu.

Myslím, že tohle úplně nezapadá do pojetí světa tak, jak ho vnímá majoritní společnost.

Mně tohle chápání přišlo vždycky strašně omezující. Zase se vrátím k dětství - bavili nás indiáni, čarodějové a věci mezi nebem a zemí. Já jsem se těm mystickým věcem v Ghostmother nevěnoval do hloubky, a proto jsem je mohl prožít především skrze hudbu a energii, která tam v tu chvíli byla.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
V Southpaw jsi byl Gregory Finn, v Ghostmother zase Jesus Chrystler. A občas na sebe vezmeš podobu Kapitána Dema. Nemáš někdy problém s tím, jak se vlastně podepsat?

Nemám, podepisuji se pod občanským jménem Jiří Burian. Nějaká taková nejistota zmizela s Gregorym Finnem. Když za mnou teď někdo přijde, abych se mu podepsal jako Kapitán Demo, logicky odmítnu. To si musí počkat na něj. Já nejsem Kapitán Demo.

Pod tvým občanským jménem bude i nějaká další sólovka?

Zrovna před dvěma dny jsem ji pouštěl Tadeášovi. Mám ji už připravenou a měla by se jmenovat "The Unbearable Lightness Of Beating". Celá je postavená na donwtempu a smyčcích. Je hotová, jenom zase nevím, kdy ji vydat. Je možné, že ji doladím a třeba příští rok vyjde, ale teď to vnímám tak, že mám jiné priority.

Jaké jsou tedy tvé priority na rok 2013?

Vedle nové desky Republiky je to především velký projekt "Bohemia". Dlouhou dobu jsem hledal novou metu, něco, kam bych se zase posunul. A rozhodl jsem se, že předělám české lidové písničky. Protože mě poslední dobou i v souvislosti s Kapitánem baví pracovat s českým jazykem, vymyslel jsem multimediální projekt "Bohemia". Lidovky jsou krásné a přitom jediný, kdo je poslední dobou zpracoval, byl Čechomor, což není úplně moje parketa. Chtěl jsem to udělat po svém. Vzal jsem známé písničky jako "Holka modrooká", "Vyletěla holubička" nebo "Černé oči jděte spát" a zároveň objevil spoustu textů, u kterých jsem hudbu neznal a napsal novou. Na desce by se měla objevit řada zajímavých hostů. Liběna Rochová momentálně šije speciální edici krojů, protože na živé předvedení budeme mít choreografii s tanečníky a výtvarníky. V jednání je i počítačová hra. Vše by se mělo odkrývat v průběhu příštího roku.

Zpracovat lidovky, to je hodně tenký led.

Je, to si plně uvědomuji. Zároveň to pro mě představuje velikou výzvu.

Takže nová Republika, projekt "Bohemia"…

A jako třetí deska se nabízí moje sólo, Ghostmother, nebo elektronické album s dětským sborem, které bych rád udělal pro děti. Momentálně u mě ale v tomhle kontextu vede projekt "One Bit Wonder", který jsme založili společně s Tadeášem Haagerem. Teda - on je to především Tadeášův projekt, u kterého jsme se rozhodli, že ho nakonec budeme dělat společně. Tadeáš má hotové nějaké skladby, já některé z nich budu aranžovat a zpívat, k tomu přidáme nějaké společné věci a také nějaké moje. Ve výsledku by měla vzniknout elektronická deska s několika hosty, něco na způsob U.N.K.L.E.

Nechybí ti v tomhle kontextu psaní klasických popových písniček na principu Southpaw?

Chybí mi ta energie, ale užívám si ji v různých formách jinde. Na tátově poslední desce, kterou jsem dělal, jsou tvrdší věci. Co se týče "Bohemie", jsou tam také asi tři písničky, které by klidně mohly být na desce Southpaw, kdyby byly v angličtině. A s Republikou máme na velkých festivalech s sebou bubeníka a koncert graduje tak, že závěr se Southpaw docela přibližuje.

VII. SUN

V dubnu 2009 jsi v časopise Filter řekl, že tvá tvorba je "proces, podobně jako když chodíš na záchod". V listopadu 2010 jsi pak v pořadu České televize Kultura.cz dodal: "Nechodím do práce, tak co mám dělat jinýho?" . Jak teda vlastně tvoříš?

Písničky si mě většinou najdou samy. Běžně se mi stává, že mě melodie tak dlouho otravuje v hlavě, až ji musím nahrát. Pak je to kombinace s různými osobnostmi, nejčastěji s Mikolášem... Nejčastěji ale prostě sedím doma a pracuji. Nevidím na tom nic zvláštního. Třeba dva roky dozadu jsem měl období, kdy jsem pracoval šest hodin denně. Když máš studio a nahráváš tímhle tempem, máš potom spoustu písniček. Teď jsem tvorbu uchopil trochu jinak. Objevil jsem bojové umění a zen, takže umím i odpočívat.

Čili klasická práce skladatele, jak ji znám z vyprávění. Když jsi pánem svého času, máš nějakou svoji vnitřní disciplínu?

Mám a snažím se ji dodržovat. Někdy mám taky období, kdy ve volném čase jen demonstrativně hraju FIFU nebo koukám na zahraniční seriály. Všechny ty Dextery, Losty, Game Of Thrones... Naposledy mě dostal "Homeland". Dám třeba pět dílů v kuse, pak mám výčitky svědomí a druhý den zas makám.

Jiří Burian, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Jak poznáš, pro který z řady svých projektů je písnička určena? A jak velkou máš autocenzuru?

U každého projektu mám vymezené žánrové hranice. Není tak těžké to rozpoznat. Skládám podle nálady. Když mě song nenaplní i po několikátém poslechu, nechám ho být. Třeba z něj jednou můj syn udělá něco pořádnýho. Důležitým kritikem je také moje žena. Dříve jsem měl psa, který mi občas s aranží pomohl. Stalo se mi několikrát, že při nepříjemných samplech častokrát vyl, a tak jsem je smazal, pomohlo to. Škoda, že toho psa už nemám. Občas bych to fakt potřeboval.

Ozývají se ti i mladé kapely? Třeba s žádostí o produkci desky?

Spíš chtějí, abych je hrál na rádiu. Občas se nějaká ozve s žádostí o produkci, ale většinou odmítám, protože jsem náročný. A když se mi to zas až tak nelíbí, nejdu do toho, protože nemám tolik času. Ale hrozně rád produkuji to, co mě baví. Úžasná spolupráce byla s Natalií Kocab, dokonce jsem pár songů udělal se Sámerem Issou... Jednou bych rád produkoval desku nějakému dobrému popovému zpěvákovi, kdyby mě ji nechal napsat a otextovat.

Takže kdyby takový Vojta Dyk...

Kdyby mě Vojta Dyk nechal napsat texty a nechal si pomoct s muzikou, udělal bych to hrozně rád, protože má vynikající hlas. Beru to tak, že pokud člověk něco umí a je dobrý, nezáleží na tom, jestli je, nebo není takzvaně komerční. Ten rozdíl nebo konflikt je už pro mě dávno pryč. Řešit, jestli je něco underground, nebo jestli je to už komerce? To mě nezajímá. Když je kvalitní komerce, je to jedině dobře. Samozřejmě nejvyšší level je něco kvalitního, co je zároveň úspěšné. Jako třeba Radiohead nebo Coldplay.

Jiří, co je pro tebe vlastně v životě důležité?

Zdraví, rodina, možnost volby a práce. Myslím, že máme velké štěstí, že žijeme ve střední Evropě, kde není válka. Absolutně nesouhlasím s tím, když si někdo stěžuje na krizi. Myslím, že je správné se vyvíjet, pracovat na sobě a zároveň si užívat život. K tomu mě dovedl čchi-kung, protože tam je to jasná věc: Když pravidelně necvičíš a nemedituješ, nemáš výsledky. A od cvičení se pak odvíjí všechno - síla vůle, energie... Potom můžu milovat a snažit se rozdávat dobro prostřednictvím hudby. Nejhezčí pro mne je, když vím, že ji někdo prožívá.

Věříš v Boha?

Slovo Bůh je pro mě příliš limitující. Jakmile to narveš do škatule, zabiješ tím spoustu dalších možností. Samozřejmě věřím na posmrtný život, a když to řeknu trochu klišovitě, tak na energii, vesmír a osud. Věřím, že jsou znamení a všechno je tak, jak má být. Je to oblast, které jsme my ve střední Evropě uzavření, nebo je to naopak součástí módního trendu. Ale myslím, že každý, koho nezajímá jenom to, co dávají večer v bedně a kolik bude mít na účtu, si musí najít své náboženství a svoji cestu.

Jaká je ta tvoje?

Hudba a víra, že když o něco doopravdy usiluješ a jsi tomu otevřený, splní se ti to. Také si myslím, že se nám spousta věcí vrací. Takže když třeba pustím ženu do dveří, což mě naučil můj otec, nebo dám bezdomovci peníze, většinou se mi to za pár okamžiků v dobrém vrátí. Dělám i různé drobnosti, nechávám třeba všude dýška. Když jsem nechal dýško i v automatu na kávu, přemýšlel jsem, jestli to je ještě správné. Ale došlo mi, že ano, protože i tam přijde člověk a najde tam třeba pět korun. Já na tyhle jemné věci věřím a myslím, že všechno se děje proto, že se to tak dít má. Nejblíže mám asi k buddhismu

To jsi na tom podobně jako Jaromír Švejdík.

Švejdíka mám rád. Dokáže napsat dobrý český hit, dokladem čehož je nová deska Umakartu - "Tlustá čára za tím vším je kolejnice v zatáčce…".

Proměnilo tě rodičovství?

Absolutně. Rodičovství včetně mé ženy a rodiny je absolutně nejkrásnější věc, co mě mohla potkat. Můj syn je pro mě největší záhada a zároveň odměna za všechny ty roky.

V čem je Adam záhada?

Nikdy jsem si nedokázal představit, že s někým, koho miluji, stvořím člověka. Objevuji v něm své předky, podstatu bytí jako takového, strašnou vášeň k hudbě a smysl pro humor. Všechno to v něm je. Je to nádherné. Nikdy bych svého syna nedal na Facebook, protože bych to považoval za degradující věc. Je pro mě velká osobnost a učitel. Šílené je, že vypadá jak můj táta.

Budete spolu dělat v budoucnu hudbu?

Doufám, že ano a strašně se na to těším. Už teď ji spolu děláme i posloucháme, a to je mu teprve patnáct měsíců. Je to velký zážitek. Syn má nejraději "Eleaonor Rigby" od The Beatles a znělku "Bob a Bobek". Až skončíme rozhovor, pojedu za ním a dáme si nějaké klávesky.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY