Když člověk poslouchá novou desku muzikantky jménem Hannah Georgas, dřív nebo později mu na mysli vytane jedno jméno. Leslie Feist. Když se pak začte do životopisu obou těchto hudebnic, zjistí, že ta paralela je oprávněná. Georgas je, stejně jako Feist, z Kanady, a pojí je třeba i Juno Awards, zejména pak kategorie Best New Artist, ve které byla Georgas nominována v roce 2011 a kterou Feist šest let před tím vyhrála. Podobný hlasový projev a zvuk nahrávek jsou už jen taková drobenka na ozdobu.

Eponymní album je (nepočítáme-li EP "The Beat Stuff") Haninou druhou plnohodnotnou nahrávkou. Dva roky starý debut ji po všemožných eskapádách (úspěchy v rozhlasové stanici CBC Radio 3, výhra cen téže stanice Bucky Award, psaní skladby pro reklamu na Wal-Mart...) napevno usadil mezi kanadskou indiepopovou elitu. Následovaly songy pro soundtracky, nominace na Polaris Music Prize nebo již zmíněné Juno Awards. "Hannah Georgas" tak má za úkol jen podtrhnout již známé kvality.

A nutno říct, že podtrhává směle. Georgas píše jakoby obyčejné písničky s melodiemi, které vlezou do ucha už při prvním poslechu ("Shortie") a které se tam velmi rády vracejí ("Robotic"). Šikovně a neotřele pracuje s aranžemi, umě využívá elektroniku a efekty a při tom všem dokáže udržet pozornost. Hlavně taky tím, že se neuzavírá v jedné poloze. Deska je pestrá (možná až překvapivě dost) a nabízí vše od melancholických nálad ("Ode To Mom", "What You Do To Me") přes písničky od vedle ("Somebody", "Waiting Game") až po takřka rockové vypalovačky ("Millions"). Všechny pak zdobí Hannin křehký a intonačně jistý hlas.

"Hannah Georgas" je výraznou, dost povedenou, propracovanou a kvalitní nahrávkou muzikantky, která přesně ví, jakou cestou chce jít. Je to cesta, na jejímž konci čeká zámek, který svou královnu už sice má, ale ve kterém je pořád dost komnat pro všechny princezny. A jednu z těch komnat si právě rezervovala princezna Georgas.