Obecně se soudí, že vztah mezi americkou a evropskou, resp. britskou hudební scénou, je poněkud nevyrovnaný. Děje se tak z jednoho prostého důvodu - evropské skupiny a evropští interpreti se za mořem prosazují podstatně hůře než jejich američtí kolegové v Evropě. Výjimkou potvrzující pravidlo, může být londýnská kapela Bush, která v USA prodala svých prvních dvou alb (vyšla v letech 1994 a 1996) přes deset milionů kusů. Skupina zvláště na začátku sázela hodně na přímočarou grungeovou hudbu, což jí sice vyneslo kýžené dolary a popularitu, ale zároveň i nejedno opovržení ze strany kritiků, kteří ji chápali jako účelový plagiát Nirvany a Pearl Jam. Ať si o podobném přirovnání myslíme cokoliv, nic to nezmění na situaci, že Bush neusnuli na vavřínech, ani se nenechali zahnat novináři do kouta a točili další desky. Jejich novinka "Golden State", v pořadí pátá (pokud budeme za regulérní album počítat i remixovou "Deconstructed" z roku 1997), je navíc jakýmsi návratem o pár let zpět.

Návratem zpět nemám na mysli, že by se Bush snažili prodat desku za každou cenu, a tak natočili dílko slabé, kopírující předešlé věci. Chci tím říct, že předposlední deska "The Science Of Things" byla v rámci žánru a možností hodně ovlivněna moderní elektronickou tvorbou, což se ovšem nesetkalo s takovým úspěchem, jak si asi Gavin Rossdale a spol. představovali. Proto při skládání repertoáru na "Golden State" vzali do rukou tradiční rockerské nástroje - kytaru, basu a bubny - a jali se hrát tak, jak je mají jejich fanoušci nejraději.

Desku otevírá napůl romantická, napůl tvrďácká píseň "Solutions", jejíž počáteční, vynikající kytarová melodie je v refrénu potlačena nepříliš vydařeným hukotem hudby a anarchistického vokálu Rossdala. Zato druhá skladbička "Headful Of Ghosts" jednoznačně evokuje zlaté časy z dob první desky "Sixteen Stone", má nápad, jednoduchou strukturu, hrčivé kytary, prostě grunge. Slušně zní i čtvrtá "Superman", která na jednu stranu trpí poněkud nevyváženou stavbou, na druhou stranu oplývá výborným textem, jenž muzikální nedostatky vyvažuje. Asi nejlepšími písněmi jsou "The People That We Love", "Huriccane" a "Reasons". Pro všechny platí jedno a totéž - výrazná, chytlavá melodie, spousta energie v každé sekundě písničky a perfektní zvuk. Překvapením, alespoň pro mě, je vskutku ubohé (nezaměňovat s nepříjemným) zastoupení pomalých skladeb. Na "Golden State" jsou pouze dvě, "Inflatable" a "Float". Ale kromě pomalých písniček a písniček rychlejších-dobrých, je na desce i několik kousíčků slabších, na což by měl být posluchač již zvyklý. Mluvím o "Land Of The Living", "Fugitive" nebo "Out Of This World".

Pro Bush byl vždy jednoznačně určující osobností Gavin Rossdale, jenž nejen zpívá, ale také hraje na kytaru a skládá všechny písně. Ale nejen to! Navíc získává nové posluchače či spíše posluchačky, a to díky svému zjevu (je považován za jakéhosi "boyzouna" rockové scény). Na tomto místě mám pocit, že bych měl vyslovit jednu mou obavu, která mě napadla, když jsem poslouchal desku "Golden State" poprvé - nesází on ten Rossdale na svůj ksicht až moc? Abych to uvedl na pravou míru, musím říct, že po jejich první desce "Sixteen Stone" mě už žádná další ani zdaleka tolik neoslovila (snad s výjimkou "Deconstructed", což byly ale remixy). Nějak mi v hudbě Bush chyběl nápad a srdce. "Golden State" na mě udělalo lepší dojem než například "The Science Of Things", ale i tak nemůžu říct, že se jedná o skvělou desku. Skutečně silných momentů je na albu pouze pár, většinu času je posluchač ovíván průměrným (neříkám záměrně, že špatným) noise-rockem, jenž někdy pobaví, jindy zase unudí k smrti. Nemám co víc dodat. Nová deska Bush "Golden State" je lepší než dílka předešlá, ale laťku, kterou si skupina nasadila v roce 1994 svým debutem, se jim rozhodně překonat nepodařilo.